gaga | Články / Reporty | 29.11.2017
Britská kapela Sophia se vydala na turné u příležitosti vydání trojdílného živáku As We Make Our Way a u nás si udělala dvě zastávky. Jednu v Brně, kam ji přijely podpořit pražské Planety. A tak jsem se vydala do Kabinetu múz, abych si poslechla skupinu, která tu byla naposledy před sedmi lety...
Planety ve čtyřiceti minutách minutách naservírovaly indie vesmírnou procházku, která se vyváženě věnovala dvěma posledním albům. V sále se rozprostřel svět, který uváděl do snového transu, aby vzápětí strhl svou dravostí a syrovostí zpět do reality. Celý trip ale působil jaksi odtažitě. V některých skladbách byla cítit nesladěnost, sem tam se objevil přechod, který vyzněl rušivě. To by samo o sobě nevadilo, kdyby zpoza mikrofonů vycházela stejná energie jako z nekompromisního bubeníka. Planety skončily i přes varování "zahrajeme poslední dvě písničky" jaksi nečekaně a brzo.
fotogalerie z koncertu tady i tu
Pokud se u Planet zdálo, že chybí zaujetí, u Sophia, kteří hrají už od poloviny devadesátek, to bylo naopak. Už v prvních tónech byla srdce, duše i hlavy všech pěti hudebníků a pekelné soustředění zůstalo až do konce. Chvílemi to vypadalo, že i jejich pohyby jsou sladěné do nějakého zvláštního pódiového chorea. Až z toho mrazilo. Vystoupení začalo pomalejšími skladbami I Left You nebo So Slow, ale ty jako by oproti nahrávce ještě třikrát zpomalily. S odklepnutím prvního tónu klub zaplnil hutný, učesaný a čistý zvuk, ale charakteristická melancholická atmosféra postrádala autentičnost. Jako by z reproduktorů spolu s nostalgií a houpavými melodiemi vytékalo Savo.
Zpěvák a frontman Robin Proper-Sheppard silně připomínal havajského Troye von Balthazara a jeho ukňouraný přednes. Jen texty pracovaly namísto mystifikující alegoričnosti s civilností a upřímností a noisem zašpiněný zvuk nahradily plynulé hloubavé harmonie, které nás odkolébaly až domů.
Sophia (uk) + Planety
25. 11. 2017 Kabinet Múz, Brno
foto © Vlastik Vojáček
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.