David Vo Tien | Články / Reporty | 05.02.2015
Dneska na to půjdeme in media res, zostra, v rytmu vystřelené kulky, v duchu večera. "My nejsme Depakine Chrono." Jelikož si nevybavuju, jestli jsem kdy vůbec DP viděl a to, jak vypadají, už vůbec ne, považoval jsem úvod za poněkud trapný vtip. Ale ty obličeje mi byly povědomé a já nebyl schopný dát dohromady 2 + 3. Pak mě to trklo, že na ty podladěné riffy nepotřebuju kalkulačku a že jsou vlastně heavy. Kurac. "Dáme poslední věc a půjdeme do píče." Chvilka ladění. "Kdyžtak máme kazety, tamhle, jak jsou hajzly." Přesně po dvaceti minutách dokonáno bylo. Diktát jako vždy, jen mi tentokrát nepřipadal tak chorobně vzteklý. Zato vokál mi přinášel myšlenky na Gnu a kytara působila dost nametalovaně, struhadlo na zlý primitivní riffy hadr. Zapálený omšelý hadr. Nejhodnější Kurac, co jsem viděl. Navzdory hořlavé hudbě a šup sem šup tam přístupu na mě působily takřka zenově, a to nehraje.
Proto nástup Dope Body působil jako hození fláku do tygří klece nebo jako kopanec do rozkroku. Elektrizující. Odzbrojující, pokud někdo přišel na Sedmičku s kvérem, vystřelovákem nebo rybičkou. Zpěvák Andrew vypadá jak průnik Tylera Durdena s Christianem Balem a mladýho Micka Jaggera. Kolem stojanu se kroutí jako kobra, po pódiu kráčí jak leopard. Když si sundá triko, napadnou mě dvě věci: sochařství a gay sex. Do toho kytarista míří hlavou nástroje k podlaze jak samopalem na skosený nepřátele, obrací se k aparátu jako k mohyle, prsty útočí po hmatníku smyslů zbavený. Lidi paří jak na život a na smrt při Leather Face, progresivnější Twice the Life zase rozhoupává rytmem a komplikovaností nutí k pozornějšímu obdivnému pozorování i poslechu. Basák hraje jak druhý kytarista, nespokojí se s pouhým tvrzením spodku. Často jde harmonicky proti kytaře, hlavně ve výjezdech, což pak zní jak krátké duely mezi oběma. Kdykoli se Andrew snaží říct něco souvislejšího, kytarista už to žene k dalšímu songu. "Když jsem naposled cestoval, kontrolovali mi prdel." Jen, co to dořekne, vybouchne dynamit krátkého vazbení následovaného kvílením flažoletů. Takovou explozi dokáže patrně pouze kapela, co původně chtěla odehrát jen jednu show. Všimli jste si, třeba ve sloce Hired Gun, že Andrew má podobnou barvu hlasu jako Joey Ramone?
Dope Body (us) + Kurac
3. 2. 2015, Klub Strahov 007, Praha
foto © Václav Havelka
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.