Přivítejte netradičního městského bluesmana Jiřího Konvrzka!

S očekáváním nevelké účasti jsme nijak nepospíchali, přesto byla naše trojka z Mostu usazena v „první lajně“ jako první. Ještě pár minut před plánovaným začátkem v 19:00 nikde nikdo. Nu což, Jiří Konvrzek se zdál být v pohodě, myslím, že by odehrál i pouze pro nás. Než jsme však stačili probrat pár běžných životních zážitků, v divadelní kavárně nastal tichý vzruch a v tu ránu bylo plno. Plnem si dovoluji označit zhruba třicítku návštěvníků, což je myslím velmi slušné. Ale dosti statistik a planých úvah.

Jiří Konvrzek na nás bez výstrahy vypálil zemité blues trhané z osmistrunné kytaro-mandolíny, vrchní poloviny samodělné krabice. Zvonivým soundem (heavy metal z Delty, pozn. Lábus) podporovala vtipný text, vše doprovázeno přímým rytmem na šlapáko-hi-hatku. Je cítit, že jazzové frázování mu není cizí, avšak nedostavuje se pocit setkání s čistokrevným jazzmanem, tradičním folkařem nebo rockerem. Dovolím si pána s neurčitým, plachým výrazem ve tváři, tajemně ironickým, až snad skrytě jízlivým pohledem, tak jak to dobří humoristé umí, označit coby vskutku „netradičního městského bluesmana“. Např. v písničce Tomáš je mnoho divného, upřímnost i černý humor, odlehčený Hmyz předvede zvukohrátky a vypointovaný závěr. V okamžik nastoupení bigbítu, rozuměj obdobného rukopisu s mírně zkresleným zvukem a nemenší porcí vtipu, stejně postoupí k rozhrkanému dvanáctitaktu.

Stylový kotrmelec v rámci jednoho muzikanta pojmenoval protagonista jako country. Skorocountry se vybarvilo na celokapelní syrový nátřesk. Aby také ne, nohama jel rytmiku, rukama mydlil kytarový doprovod, zpíval a v pauzách přidával výživnou foukačku. Jízda! Časem došlo i na „jednu z prvních písní“ snad Země má, která se nejvíc přiblížila zpěvnému folku se skrytě vlasteneckým poselstvím. Další starobu bez větších problémů opentlím výrazem „industriální zabijačková balada“. Když je co poslouchat, uteče to většinou jako splašený kůň. Poslední pecku předvedl Jiří Konvrzek na svůj nejmenší strunátor (dříve použil i prostřední, řádně ohoblovanou verzi) s velice výrazným zvukem a příběhem o úchylném sběratelství. Nutný, silně vytleskaný přídavek o přemnožení krtků naservíroval v „rodném nářečí“, tedy jakémsi smyšleném jazyce, kdy díky gestikulaci bylo rozumět naprosto všemu! Aby ukojil své dobře naladěné publikum, jako úplné rozloučení vystřihnul krátkou řachu s tahací harmonikou a ještě kratší „nedokončenou“.

Při přepisování útržků jsem si neuvědomil, že dvouhodinový koncert, který mám v hlavě i na duši jako jediný celek, byl v polovině rozdělen přestávkou.