Kateřina Cumin | Články / Reporty | 02.09.2016
What she wants is she wants me to no-no/ It happens fast but the feeling is slow-mo/ I know what/ she wants/ but she's never… A tak je to pořád dokola. Jste pomalí, jste zamilovaní, jste sjetí, sjetí láskou nebo fetem nebo barevnou hudbou, máte korálky místo zorniček a všechno je v naprostém pořádku. Jedna dlouhá a nikdy nekončící písnička, jeden dlouhý trip.
Nemůžu říct, že bych byla fanynka postarších umaštěnců, i když vypadají jako nevlastní synové Neila Younga, taky nemůžu říct, že bych kdy inklinovala k devadesátkovému shoegazeu, natož k šedesátkové psychedelii s volně smradlavým odérem sandálů a hippie tkaniček. Kdy se ti lidi narodili? A kdy dospějou? A najednou přijde Anton Newcombe, najednou jich je na pódiu sedm (sick!) a spustí. Licousy, trapný čepice, hára a nepřístupné pohledy, nebo naopak vyfrčené jak Morrison na matějské. Ajaj.
Keep dreaming, believe us… nebo And be with you and be with you yeah uh huh… nebo názvy songů jako Disconnected, That Girl Suicide, Prozac vs Heroin, Devil May Care nebo Going to Hell jsou myslím dostatečně výstižné. Ne, The Brian Jonestown Massacre nejsou frivolní floutci naložení v drogovém oparu, i když oznámení pořadatele na sociálních sítích, že předkapela opravdu nebude, ale hvězda večera ohlašuje tříhodinový set (sick!!), mohla naznačovat cokoliv. O to pozoruhodnější je, s jakou grácií ho zvládli. Na druhou stranu – opravdu to bylo nutné? Snadno si dovedu představit krácení na úkor keců mezi songama, namísto zdlouhavého chystání na další skladbu, kde mimochodem spadl řetěz častěji než zuby mýmu dědovi.
Ovšem jak rychle padal, tak rychle ho uměli nasadit a spokojenost publika byla trvalá a oddaná. Podivuhodné na tom všem je, že The Brian Jonestown Massacre hrajou pořád „jednu a tu samou písničku“ (skoro), hrozně dobrou písničku. Vybrnkávání kytary, další dvě něžně hřebelcujou celý hmatník, klávesy jako podmalba, tamburíny, bez kterých by to nešlo, ostatně kolik dnešních kapel má hráče, který obsluhuje pouze tento nástroj. Tady to ovšem dávalo smysl, stejně jako cinkavé kytary a ultraléžérní projev všech zúčastněných. Sotva skončila jedna písnička a začali jste se ošívat, proč jim to tak zase trvá, začala další, která spolehlivě fungovala jako droga svého druhu.
Pětatřicet položek na setlistu? Tyvole. Když máte čtrnáct desek, můžete si dovolit ledacos a Newcombovy holky – ty na pódiu, i ty pod ním – to vědí. Anton Newcombe není nejsympatičtější chlapík na dvorku, ale umí s kapelou vytvořit takovou atmosféru, ze které se vám nechce odcházet, i když to trvá hodinu, i když to trvá dvě. Tohle už není retro, tohle není hra na hipíky. To je zvláštní ostrov plující někde v oblacích, vzdušný zámek pošahaných rozměrů a tekutých pravidel. A tří až čtyřgenerační publikum s tím nemělo ani ten nejmenší problém. Nikdo neměl žádný problém.
The Brian Jonestown Massacre (us)
31. 8. 2016 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Zdeněk Němec
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.