David Stoklas | Články / Reporty | 11.10.2022
Ustát proud vlnění, „vyráběný“ v jeden moment čtyřmi kytarami, místy nešlo. Byla tam nostalgie a bylo jí tam hodně. The Brian Jonestown Massacre dělají hudbu, co tahá za duši do okamžiku, kdy je v koutku oka zárodek slzy. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli neskočit na Newcomba a nedat mu pusu. Anebo pěstí.
Minule to bylo za parného léta, teď atmosféra fungovala mnohem líp. Sychravo, smutno, ideálně přemýšlet nad životem a nechávat se unášet kytarou a hypnotickým hlasem. Stejně jako posledně i tentokrát nedošlo na institut předkapely a celý, skoro tříhodinový večer měli na starosti The Brian Jonestown Massacre v obvyklém složení - tisíc kytar, tamburína a klávesy někde vzadu. A frontman Anton Newcombe v klobouku, nejčastěji natočený z profilu. Začal komunikovat až po několika drincích a možná by bylo lepší, kdyby nemluvil vůbec.
Vyrazit kloudné slovo z Newcomba není poslední dobou snadné. Viz jeho nedávný „konceptuální“ rozhovor pro Vice, kdy na zvláštní existenciální otázky o smrti a životě odpovídal jednoslovnými větami. Hlubší poselství nové desky, jejíž skladby The Brian Jonestown Massacre v Lucerna Music Baru představili, také nechali na volné interpretaci. Nicméně se jedná o jejich doposud nejméně experimentální nahrávku, většinu poklidnou, mnohem více blues a mnohem více o tom, co se děje Newcombovi v hlavě než na pedalboardech.
Dlouhé skladby The Brian Jonestown Massacre fungují. Trans je zaručen a byli v něm skoro všichni z publika, skoro všichni uhranuti, spousta s ikonickými kotletami na tvářích po vzoru svých oblíbenců. Na co bohužel došlo také, byly mnohdy nekonečné přestávky mezi skladbami vyplněné ze začátku pouze tichem a knoflíky ladících mechanik, ke konci uštěpačnými poznámkami Antona Newcomba. Ten občas tu správnou frekvenci hledal tak dlouho, až se dočkal nervózních pohledů nejen z publika, ale i od spoluhráčů. Pokud jste po dvou hodinách chtěli extaticky přeskakovat ze skladby na skladbu, dostali jste podivné ticho. Nekonečné souvětí a uprostřed pětiminutový nádech.
The Brian Jonestown Massacre (us)
10. 10. 2022 Lucerna Music Bar, Praha
foto © Zdeněk Němec
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.