Články / Reporty

První kontakt s mimozemskou civilizací (1. část)

První kontakt s mimozemskou civilizací (1. část)

sheresky | Články / Reporty | 23.08.2012

Obyčejný rifle, jednobarevný boty, tričko s obyčejným potiskem. Stojíme uprostřed Berlín festivalu a vypadáme jako první kontakt s mimozemskou civilizací. Je pátek, začátek září 2010 a mladí hipsters ze všech koutů zeměkoule pořádají na berlínském letišti Tempelhof mistrovství světa v tom, kdo na sebe obleče co nejvíc barev. Brýle ve stylu poštovní doručovatelka z padesátých let podmínkou. Bonus: hudba.

  • Festival samotný startoval v pátek odpoledne irskýma The Cast of Cheers, další vlaštovkou The Richter Collective, kteří na sebe upoutali pozornost debutem Chariot aka ještě stále jde vykrást zvuk prvního alba Bloc Party a znít při tom zábavně. V deníčku tlustá čára, must see, jenže jak to tak chodí, místo na festivalu se ještě motáme po Berlíně, hledáme hostel, žerema kila kebabu a řešíme, jestli se Fever Ray holí v podpaží nebo ne. Pravej start přichází až kolem pátý hodiny, kdy na pódium docupitá droboučká dvojka Laura-Mary Carter a Steven Ansell alias Blood Red Shoes. Druhý album týhle dvojice vyšlo letos a snad nebudu za debila, když napíšu, že je vlažnější a tak o 47% míň zábavný než debut, kterej by dokázal rozpohybovat i dva horníky v hostinci U Čerta v pátek o půl paté ráno. Naživo to bylo jiný kafe a vedle ověřených pecek ADHD nebo It’s Getting Boring by the Sea zní i věci z nový placky skvěle. Publikum se nechytá, ani když jim kapela háže kalibr typu I Wish I Was Someone Better. Hm. Při přesunu poprvý v životě piju německý pivo, chuťově někde mezi Platanem a pissingem. Skvělý. Díky bohu za Red Bull. Ve vedlejším hangáru hrají německý electro-synth-punkový MIT, což se dalo poslouchat asi třicet sekund, potom už člověk myslel jen na sebevraždu. Odér osmdesátek kapal ze stropu, ty nejprimitivnější synthpopové a electroclashové spodky trhaly uši a do toho všeho zpěv, který by se dal používat v Guantanámu při výsleších.

Zahlídli jsme asi dvousetkilovýho němce, zelený tenisky a obrovský kalhoty s kravím motivem. Zatím jasně vede. Psychicky se připravujeme na Zolu Jesus. Jestli je někdo protekční dítko blogosféry poslední půlrok, pak je to ona. Nina a její operní projev. Nina a její clashopopové ambice dobýt svět. Cestou do Hangáru 5 vidíme na plotě pověšenou dvoumetrovou kresbu The Kills. Nedá se koupit. Potlačuju slzy...

Zola Jesus nevypadá jako kapela, která by měla dobýt svět. Složení zleva doprava Rachid Taha, Lady Gaga, Meky Žbirka. Klávesy udávají rytmus celému víkendu. Jako by se svět po všech těch hudebních vlnách posledních let otočil a vracel zpět. Začalo to nenápadnou otázkou Is This It? a končí to u osmdesátek, ničícím všechny krásný hudební nápady svým plastovým depešáckým jazykem. Zacykleno. Druhý kolo. Zola doplácí na výšky a nevychytanej zvuk , kterej se za zvukařem mění v jeden obrovskej hluk. Po Zole hrají ve vedlejším hangáru Goose, ale jelikož nikdo nevíme, o co jde, utíkáme na hlavní stage, kde začíná svůj energetický set James Murphy = LCD Soundsystem. James hned od startu dává najevo, že na nějaký šetření hitů na konec setu hází velký h, a rozjíždí Drunk Girls a hned po ní Daft Punk Is Playing at My House a Beat Connection. Murphy, společně s dalšími pěti hudebníky a hlavně basákem Davidem Scottem Stonem (Melvins, Patton, Unwound, No Age), nakonec odehrají poctivou hodinovou jízdu, vyplněnou převážně aktuálním albem This Is Happening. Nevím, jak se nakonec přelétavej hudebník rozhodne, ale kdyby vážně LCD ukončil, jak letos oznámil, byla by to obrovská škoda.

Utíkáme do hangáru. Robyn je momentálně zpět v sedle a podle všeho jí trilogie Body Talk vychází na jedničku, což potvrzuje i to, že klukům v Pitchforku praskají kšandy nadšením pokaždý, když se chystá recenze. Když odstartuje svůj set novinkou z Body Talk pt.1 Fembot, jsme svědky masivního orgasmu asi pěti tisíc dívek. Robyn za doprovodu dvou klávesáků, DJ a dvou bubeníků pokračuje v cobra style a celá hala se mění v electropopové diskofilní inferno. Její um, přecházet z až breakbeatových rytmů do neuvěřitelně naivních popěvků ve stylu osmdesátek, je fascinující. Cukr kape z uší, z očí, cukr teče všude, pot voní po karamelu. Na řadu přicházejí hity With Every Heartbeat a nebo novější Dancing on My Own. Po kolena v marcipánu utíkáme v polovině koncertu skrz vřískající děti směr citrónový pivo (to se dalo pít, protože nechutnalo jako pivo). Od první sekundy je slyšet, že Robyn je extrémně chytrá ženská, která ví, co a jak dělat pro pořádnou show, jenže ta infantilnost (bom digi di zigi) je chvílemi nesnesitelná. Za superelastický superelasťáky klobouk dolů.

Po Robyn nastupuje dánský elektro „užskoroguru“ Tomas Hoffding , toho času hlava Whomadewho, který poslední rok objíždí Evropu s vlastním projektem Bon Homme. Kombinaci minimal techna, deep houseu a surf-disca doprovázena velmi příjemným falzetem zakončuje dupáním po stole. Rozhodně ano!

Páteční vrchol přichází na řadu ale až po jedenácté hodině a má jméno Fever Ray. Background obstarává asi desetiminutové vrzání lana a skřípání dveří, aby následně neuvěřitelně hlasitý (a nečekaný) úder do bicích přivedl pár set lidí na pokraj infarktu. Scéna se celá halí do mlhy a vy máte pocit, že za chvíli začne obrovská lesní show, při které ožijí skřítci, víly a všechna ta verbež, co žije ve stromech. Jako by ste s Karin měli projít nějakou bránou směr rozbouřený bazén, směr podzim. Scénu doplnilo na dvacet lamp, prořezávající mlhu do rytmu otvírajícího kousku Triangle Walks. Připočtěte decentní a nápaditou laser show, kapelu, ze které šly vidět jen obrysy nebo při troše štěstí i masky a v kombinaci s hudbou máte atmosféru, která by se dala krájet a řezat a bodat. Původně pouze krátká odbočka od domovských The Knife je na turné už druhým rokem a co si budeme povídat, koho by teď zajímali The Knife? Fever Ray odehráli celé debutové album, přihodili Here Before i čerstvě vydaný cover Gabrielovy Mercy Street . Všechnu tu hodinovou dokonalost kazilo pouze publikum, které bylo víc než vlažné, což se vůbec nelíbilo klávesákovi, který to taky dal několika velmi populárními mezinárodními gesty jasně najevo.

Tím bychom měli uzavřena pozitiva prvního dne. Negativa začly zhruba v polovině setu Fever Ray, kdy ochranka odmítala pustit do prostoru hangáru další návštěvníky ze strachu, že by se opakovala nešťastná událost z nedávné Love Parade. V praxi to vypadalo tak, že kdo zůstal na hlavní scéně a sledoval Editors, neměl šanci dostat se dovnitř. Bez předchozího varování to byla docela podpásovka (a zpětně dankeschön bohu, že mě nenapadlo tam zajít). Že to se zákazem mysleli Němci vážně, potvrzovalo dvacetičlenné komando těžkooděnců, kteří hlídali turnikety. Vítejte na jednom z nejhůře zorganizovaných festivalů posledních let, mohli si Němci bez nadsázky napsat na plakáty. Touhle scénkou totiž všechny problémy teprve začínaly. Následující koncert Atari Teenage Riot ve vedlejším hangáru byl totiž to poslední, co bylo v pátek k vidění. Všechny další vystoupení byla zrušena, 2ManyDJs a Fatboy Slim se poroučeli. Tisíce kelímku ve vzduchu, několik miliónů sprostých slov a asi dvousethlavý dav bojující s policajty. A abyste plně pochopili absurditu situace, vězte, že hlavní scéna, která skončila o půlnoci, byla naprosto prázdná (a třkrát větší než hangár), jenže zřejmě nikoho nenapadlo vzít do podpaždí notebook pana Slima a přenést ho o dvě stě metrů dál.

Tohle plus dramaturgie (pan dramaturg měl letos zřejmě dovolenou nebo má rád jahodový knedlíky s vepřovým masem, jinak se nedá vysvětlit, že dvě ze tří největších hvězd, Editors a Fever Ray, hodí přímo proti sobě a Fatboye švihne na čtvrtou ranní, vážně?) plus absolutní nedostatek toalet (dámy chodily na pány, pánové chodili k plotu) plus nemožnost koupit pití za dřív než patnáct minut zařízly fesťák dokonale. A přitom, panebože, existuje lepší plac na festival než nedávno zavřené letiště, které disponuje veškerým myslitelným zázemím a plochou tak velkou, že by se tam daly postavit čtyři Neverlandy?

Musím se přiznat, že ono zrušení programu nám zase až tak nevadilo, protože už nezabírala ani troskatriangl kombinace cigáro, bageta, red bull a usínali jsme za chůze. Takže metro, přestup, metro, hostel, pivo na terase, pokec s nasranýma technařema z celýho světa, spánek.

(dokončení zítra)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V samotách i v davu (Letní kapela)

Tomáš Jančík 15.12.2024

„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.

Sonda za obzor

Viktor Hanačík 11.12.2024

Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...

Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Viktor Palák 08.12.2024

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.

Predĺžený víkend sónických rituálov (Next Festival 2024)

Richard Michalik 03.12.2024

Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.

Andalusian Crush (Monkey Week 2024)

Michal Pařízek 30.11.2024

Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace