Randy Armstrong (Red): Plán B neexistuje

Jak fungovat dvacet let po největším úspěchu? A existuje vůbec plán B? Na to jsme se ptali amerických Red, jejichž debut End of Silence z roku 2006 a videoklip ke skladbě Already Over dobyl svět. Od té doby vydali dalších sedm alb, neměli žádné velké excesy, i když se jim nevyhnuly ani hodně mizerné dny, včetně jednoho pražského. Hlavním motorem vždy bylo odhodlání a sázka na stabilní fanoušky. S nimi se můžete dát Red 14. června na festivalu Rock for People. Pozvání k rozhovoru přijal baskytarista Randy Armstrong.

Co říkáš na line-up Rock For People?
Moc se těším na Bring Me the Horizon. Ještě jsem je nikdy neviděl naživo a mrzí mě, že se nám zatím nepodařilo s nimi vyrazit na turné. Avril Lavigne byla ohromně populární, když jsem byl na výšce. Na Sum 41 si taky moc dobře pamatuju.

Ve stejný den tam budou i Dogstar s Keanu Reevesem. Znáš je?
Svět je někdy velice malý. Když jsme před rokem natáčeli videoklip ke skladbě Surrogates, tak jsme se snažili sehnat Keana, aby si tam zahrál, protože se s kapelou měli zrovna v té době nacházet v Utahu stejně jako my. Podařilo nám se i sehnat kontakt na management, ale bohužel to ztroskotalo na nedostatku času.

Jak na tebe působí jejich tvorba? Není to úplně zlé, ale hlavní pozornost na sebe asi logicky strhává Keanu…
Chápu. Jejich hudba není pro každého, ale očividně je baví. Osobně mi to přijde hodně pohodové a určitě bych si to nepustil ve fitku. Shodneme se, že hlavním tahákem je Keanu, ale stejně tak je mi sympatické, že i taková filmová hvězda dělá to, co ho baví. Plus vím, že se o turné pokoušeli dlouho, a jsem moc rád, že jim to vyšlo.

Napadají tě další herci, kteří mají hudební projekty a baví tě? Jednu dobu jsem kvůli případnému rozhovoru procházel diskografii Billyho Boba Thorntona.
Slyšel jsi nějaké věci od Kevina Bacona?

Ještě ne. Doporučuješ?
Určitě. The Bacon Brothers jsou zajímaví. Není to úplně moje krevní skupina, ale je to super. Nepochybuju, že jsme oba narazili na věci, které jsou spíš úsměvné, ale tohle tam nepatří.

Co vůbec aktuální situace vašich dlouholetých souputníků Breaking Benjamin nebo Seether? Ti měli třeba v roce 2017 výbornou desku Poison the Parish.
Se Seether jsme nekoncertovali asi tři roky, ale Shaun (Morgan, frontman Seether, pozn. aut.) se přestěhoval poměrně blízko ke mně v Tennessee. Žije tam s rodinou. Zrovna nedávno jsem četl článek, kde mapovali situaci kapel, které fungují i po dvaceti letech a vydávají solidní věci. Byli jsme tam právě my, Seether, Breaking Benjamin, ale taky Chevelle a několik dalších. Bylo to celkem pěkné čtení, smekali muzikantům, že vydrželi tak dlouho. Breaking Benjamin zrovna pracují na nové desce, Seether jsem dlouho neviděl, ale pro Chevelle jsem měl vždycky velkou slabost.

Když jste začínali a dostavil se úspěch s debutem End of Silence a první turné, počítám, že jste si řekli, že tohle chcete dělat po zbytek života, a vybodli se na nějaký plán B.
Jako kluci jsme založili kapelu a v mezičase chtěli dosáhnout nějakého akademického vzdělání. Ale kolem roku 2002 jsme se přestěhovali do Nashvillu, protože jsme se nechtěli ve čtyřiceti probrat a nadávat, že jsme to nikdy nezkusili. Je nám přes čtyřicet, šanci jsme tomu dali a ničeho nelitujeme. To se nestává všem kapelám a jsem hrdý na to, co jsme dokázali.

NA ŠPICI

Dalo se stavět na hodně solidních základech, ale v průběhu let musely přijít momenty, kdy se nabízelo srovnání s debutem a jestli má smysl pokračovat. Co vás hnalo dál?
Jako začínající kapele nám úplně nedocházelo, jak moc mají lidi rádi „svěží a nové“. Mnozí se taky neradi adaptují na změnu v situaci, kdy jejich oblíbená kapela začne dělat něco jinak. Tohle může být rozsudek smrti. Když jsme v roce 2014 vydali čtvrté album Release the Panic, tak jsme podobný kartáč, respektive určitý nezájem, pocítili i my. Poprvé jsme viděli razantní propad prodejů alb nebo lístků na koncerty. Oproti tomu pátá deska Of Beauty and Rage byla tou nejvíc Red deskou, jakou jsme si tehdy mohli připravit. Tohle nás vrátilo do dřívější pozice. Ale co si budeme, začali jsme tehdy vnímat pokles rozhovorů s námi a počty článků na nejrůznějších platformách. Nejsme to nejžhavější téma na debaty, jako tomu mohlo být dříve. Buď to člověk přijme a bude pokračovat, anebo se z toho zblázní. My jsme se pokusili udržet zájem těch, kteří si kupují naše desky a ví, co od nás můžou čekat. Aktuální plán je shánět nové fanoušky. Vyrážíme na turné s kapelami, které jsou mladší než my, a snažíme se hrát i pro lidi, kteří o nás buď nikdy neslyšeli nebo nás zatím nestihli vidět. Pro mě je všechno jen krůček od nové exploze zájmu a předních stran časopisů.

Ale pokud by ten divoký nárůst nepřišel, budeš spokojený i s úrovní, a hlavně stabilní základnou, kterou máte?
Nesmíme zapomínat, že po světě jezdí tisíce kapel, které chtějí být na tvé úrovni. A stejně tak i my toužíme po něčem, co mají ti úspěšnější. Být v pohodě se svou situací je důležité a dosáhli jsme toho víc, než bychom si jako puberťáci mohli přát. Každopádně pořád věříme, že ten malý zázrak ještě někdy přijde.

Co plány na dvacáté výročí desky End of Silence?
Zrovna to v kapele začínáme řešit, protože se rok 2026 blíží. V posledních letech jsme zas tolik nehráli a dost jsme se věnovali rodinám. Máme pár nápadů. Určitě pracujeme s variantou, že bychom desku odehráli celou.

Objevil jsem vás před mnoha lety díky videoklipu ke skladbě Already Over na jedné české mainstreamové stanici v baru. Velice svátečně tam běželo něco opravdu dobrého, a to byl tenhle případ. Kam až se ten videoklip dostal?
Already Over byla jedna z našich nejpopulárnějších skladeb. Pamatuju, jak jsme byli na společném turné se Seether a Shaun musel na pár dní odjet, aby uváděl videoklipovou sekci na hudebních cenách MTV. Sledovali jsme ho, jak prezentuje naše video, a to bylo poprvé, kdy jsme náš obsah viděli na celostátní televizi. S první deskou jsme jeli jedno turné za druhým. Dokonce bylo nominované na Grammy a RIAA ho ocenila jako zlatou desku.

PRAŽSKÉ VAZBY

A pak jsou tu špatné dny typu 18. 11. 2013 Praha. Myslím, že jsem se bavil se zpěvákem Michaelem Barnesem a tehdejším bubeníkem Joem Rickardem během rozhovoru v pražském klubu Nová Chmelnice na samém okraji Prahy. Bylo deštivo, chladno a nikdo nebyl zrovna nadšený. Byl to jeden z nejhorších výjezdů, které jste kdy zažili?
Ano, ten den si pamatuju. Bylo naprosto mizerné počasí, zaparkovali jsme u klubu hodně daleko od centra a do toho to byl den, kde jsme si chtěli všichni vyprat. Jenže prádelna nikde a v tom počasí se nikomu nic nechtělo, natož doufat, že na chvíli vykoukne slunce a ty si něco usušíš. Kluci byli protivní, protože už nejméně tři dny na sobě neměli čisté spodky, a do toho byla večer fakt slabá účast. Náročný den. (smích)

Jaké máte techniky k napsání silného refrénu? Můžeme si to popsat třeba na skladbě Break Me Down?
Obvykle přistupujeme s jedním cílem, a to s ambicí, abychom napsali skladby, které lidi budou milovat a půjdou dobře předvést naživo. Nemáme žádný vzorec, podle kterého bychom fungovali, až na to, že hudba vznikne jak první. Obvykle se refrén nějak vyvrbí podle melodie. Texty většinou vychází z toho, co zrovna zažíváme. Jelikož se k většině životním zážitkům může vztáhnout doslova každý, fanoušci je dokáží snadno přijmout, jako kdyby ten song byl psán přímo pro ně. Každopádně jsem moc rád, že jsi zmínil zrovna Break Me Down. Byla to jedna z prvních skladeb, kterou jsme natočili na demo, a pro mě je dodnes tou nejsilnější v naší diskografii a definicí našeho zvuku. Každopádně výsledný dojem posílila další „pražská spojka“, orchestrální pasáže jsme totiž natočili se symfonickým orchestrem České televize.

Jak se témata textů měnila v průběhu let? Osobní zkušenosti, silné příběhy, které jste slyšeli od svých přátel? Mohli byste se podělit o některé, ze kterých jste čerpali pro nejnovější album Rated R?
Texty vychází z toho, co se kolem nás děje, a novinka není výjimkou. Ve světě je teď hodně svárů a my hledáme způsoby, jak bychom ty mezery vyplnili láskou místo nenávisti. Děláme vše, co je nutné, abychom se stáhli, znovu napojili a znovu se propojili s ostatními. Hudba byla vždy nástrojem k tomu, aby lidi našli společnou řeč. I proto, že je to platforma, ve které se dá popisovat, co se kolem nás děje. Každopádně vůbec není snadné být mezi nesvářenými stranami, které se nás ptají: „Vy vážně budete hrát u našich sousedů, kteří na nás útočí?“ Je to velice nepříjemné, snažíme se být tím hudebním mostem.