Red Fang: Pivo a bulšit

Ležérní, skočnější odrůdy stoneru na první poslech působí jako žhavý adept na to tvrdší muziku třicet let po Černém albu přiblížit mainstreamu, jenže opak je pravdou. Jednou z nemnoha výjimek, kterou si vybaví i lidé, na něž Relapse Records necílí, je třináct let starý virál Prehistoric Dog. Parta ochmelků v něm převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty „povrchových zranění“.

Protagonisty této a mnoha dalších srand jsou Red Fang ze severoamerického Portlandu. Svěřit jim prachy na natáčení je o strach. Už se stačili porvat na zkoušce, autem rozjezdit všechno možný, s katanou řádit jak chobotnice z druhýho patra („Všecko napůl!“), nechat se zabít naštvanými fanoušky Predátora nebo odehrát svůj opravdu poslední gig v rakvi. Přitom vypadají na chlápky s podstatně delší, málo probádanou minulostí.

Kdy Red Fang dávají rozhovory, se o Brutalu dozvídám až po Meet & Greet. Zahlédl jsem, jak je produkční vede za plentu na první rozhovor. Domluvíme se, že bych s nimi taky mohl na slovíčko, jakkoliv je času na přípravu žalostně málo. Dohledal jsem názvy jejich starých kapel, pár ukázek na Youtube, a zkraje deseti minut, které nám PR vyhradilo, stočím nejdřív tímhle směrem. První si vezme slovo kytarista Bryan Giles: „Byl jsem výčepní a měli jsme spousty kapel. David Sullivan, já a bubeník John Sherman jsme byli v kapele Party Time. Nehledej ji, nic jsme nevydali, jen, víš jak, pařili. John a David ještě hráli v Last of the Juanitas a takhle jsme se potkali. My jsme měli šňůru na východním pobřeží, kde žil David, Mercury Birds na západním, a tak jsme vykšeftovali koncerty. Byl jsem jejich velkej fanda, dělali překrásnou muziku, a říkal jsem Davidovi, že jestli se někdy přestěhuje do Portlandu, budeme spolu v kapele. Nemyslel jsem si, že se to stane, jen jsem si dělal prdel, jenže von to udělal a já si řek, no do prdele, tak jo, jde se na věc.“

Zmiňovaní Mercury Birds ze Severní Karolíny a Last of the Juanitas z kalifornského San Diega mi víc než kalicí kapely připomínají dodatky k Melvins nebo Sonic Youth. Zajímá mě, jestli je mezi nimi a Red Fang ještě nějaké další spojení a už narážím do zdí vyztužených klišé. Druhá kytara, David Sullivan, odpovídá, že je spojuje už to, jací jsou. „Pořád hrajeme, co máme rádi, a co jsme dělali předtím, se vlilo do Red Fang. Sdílíme taky spousty podobných inspirací, proto jsme se taky sešli v jedný kapele.“ Bryan doplňuje, že nejdou po trendech stylem, že bych najednou dělali disko nebo country. „Prostě jsme jenom dělali, co nás bavilo, a dost nás šokovalo, že to najednou lidi začalo zajímat.“ Raději obrátím list a zeptám se vousatého pupkáče v růžových leginách. „Boba?“ vyhrknou skoro současně. Vědí, kolik uhodilo, i bez mračících se hodinek.

Bob se objevil snad ve všem, co jejich dvorní režisér Rob „Whitey“ McConnaughy po Prehistoric Dog vymyslel a natočil. V Hank Is Dead si zahrál na „světovým air guitar šampionátu o světovou nadvládu,“ a byl i mezi útočícími, po pivu žíznícími zombíky v Blood Like Cream. David ho uvede jinak. „Bob je taková figurka z naší scény. Hraje v Portals, je to kámoš, mluvil s naším manažerem Chrisem Coylem a objevil se snad ve všem. A vždy se na konci zraní, přizabije nebo zabije.“ A Bryan doplní, že už taky vyletěl do vzduchu nebo po něm házeli pivkem. „Milujem ho. Milujem ho tak moc, že ho prostě musíme pořád zabíjet.“ Nabízí se otázka, jestli takovejch lidí mají víc. „Jasně, na Blood Like Cream jsme jich potřebovali spousty,“ říká David. „Všechny naše známý. Moje žena byla jedním ze zombíků, co se plazili k baru, a Aaronův táta hrál zas vědce s bílým knírem.“

Zapamatovatelnějším atributem než Bob v růžových leginách jsou už jenom zmíněný, na zápěstí namalovaný hodinky se zamračeným ciferníkem. Ptám se, odkud se vzalo tohle, oba shodně ukážou na Whiteyho. „Zrovna dneska je měl na Meet & Greet jeden týpek vytetovaný na rameni,“ dodá David a Bryan ho usměrní. „To už se stalo víckrát, a to mě vždycky raní a říkám jim: Ne, ne, na party jdeš vždycky včas – teda pokud už neskončila.“

Ať má naše letmé setkání dramatický oblouk, ptám se, co by s nimi bylo, kdyby nebylo Prehistoric Dog. David odpoví, že jim hodně pomohl hrát větší a větší shows, protože se o nich přes jedno legrační video dozvědělo víc lidí. „A taky jsme mohli pustit normální fachu a hrát, což bychom asi dělali stejně, ale určitě ne naplno,“ dodá Bryan. „Aaron (baskytarista a zpěvák Aaron Beam, pozn. aut.) by byl v laborce a dělal pokusy na myších, John by se mnou dělal na baru.“ „A já,“ vloží se David „bych dělal webovky a nebyl nikdy v Česku.“

Na dotaz, proč přijali pozvání do Česka a už podruhé na Brutal, zmínka o pivku překvapivě padne až nakonec. David pokorně přiznává, že pití poslední dny dost omezuje a že sem by přijel, i kdyby pivo stálo za hovno. „Pro naše turné to bylo skvěle načasovaný.“ „A taky je tu skvělá, reálně existující komunita, žádnej onlajn bulšit,“ tvrdí Bryan. „Někteří lidé sem jezdí třeba deset let, věří v tenhle festival a muzika je umí dojmout. Občas máme nervy, jak nás na metalovým festivalu a přijmou a fakt nás těší, že jo. Je fajn bejt toho součástí. A nepřestávejte dělat takhle dobrý pivo.“ Jako abstinent, co tam jezdí přes deset let, mu nemůžu nedat za pravdu.