Redux Night: Daft Punk se snaží distancovat od lidí

Pátek, podzimní počasí, Bistro 8 a ranní kafe s klukem, kterému bylo nedávno teprve dvacet. Ondřej Mikula je jednou polovinou zakládajícího týmu Redux Night v Praze (a taky hraje v kapele Dignity Dope). O Redux Nights, elektronické hudbě, vlastní tvorbě a české scéně.

Redux Night – pověz mi, jak to vzniklo a o co se vlastně jedná?
My jsme si s Tomášem Havlenem z kapely post-hudba říkali, že dáme dohromady striktně DJ's party. Nakonec jsme se rozhodli, že začneme zvát dobrý producenty a objevovat českou elektronickou scénu. A hodně stavíme na tom, že tam nejsou jen DJs, ale i živá muzika.

Podle čeho vybíráte? A zaměřujete se výhradně na českou scénu?
Vybíráme podle našeho vkusu a taky podle toho, kdo je ochotný si zahrát. Zatím pouze z české scény, ale hodláme zvát i lidi ze Slovenska, tam je dobrá elektronika. A dál uvidíme.

Jaká elektronická hudba tě zajímá?
Nejvíc mě teď baví současná elektronika labelů, jako jsou Warp, Ninja Tune, 4AD nebo Brainfeeder, jmenovitě třeba Purity Ring, xxyyxx, Shlohmo, Shigeto nebo Jon Hopkins a tomu odpovídají i DJ sety, kde se snažím takovou hudbu hrát, i když to není moc party, ale pořád se tam dají najít inteligentní taneční tracky.

S názorem, že je současná elektronická hudba málo taneční, se setkávám docela často.
My se snažíme najít kompromis. Je to těžký, písniček je málo. Věříme, že je spousta elektronický hudby, která je zároveň poslouchatelná i taneční, a to byl vlastně původní nápad, proč dělat takovou partošku. Protože u nás všichni pouštěj žánrově vyhraněný věci, který jsou přijatelný, pokud má člověk rád daný žánr. My se snažíme být rozmanití.

Co tě na elektronice baví?
Třeba že člověk má kontrolu naprosto nade vším. Baví mě objevovat nový a nový techniky, což je v elektronice nevyčerpatelný.

Ale člověk je omezený tím, co mu program umožní. Je to taková černá skříňka, protože nedokážeš ovládat všechny parametry.
Právě v elektronice se využívají techniky, kdy si člověk sám programuje syntezátory. Tudíž pak ovládá úplně všechno a ta černá skříňka se minimalizuje. A další věc, co mě baví, je živý hraní, spousta lidí říká, že je to o ničem, že člověk jenom zmáčkne mezerník, ale tam je hrozně možností, jak vlastní tvorbu ozvláštnit naživo. Jsou to nový nástroje, který bourají základní představy a pravidla klasických hudebních nástrojů.

Jak to v praxi vypadá?
Producent nebo DJ si doma předpřipraví ovladače, které jsou připojené k počítači, a volí přesně to, co chce ovládat, a není limitován ničím a může ovládat jakýkoliv parametr hudby a tvořit unikátní koncerty, který se od sebe liší. Ale je pravda, že čím víc je tam techniky, tím víc je tam poruch, takže je to stresující, jsme závislí na její funkčnosti.Ve finále může být elektronická hudba složitější než hra na akustický nástroj, protože člověk musí proniknout jak do hudební teorie, tak do technologie. Nemusí stoprocentně vědět, jak funguje piáno, aby na něj mohl hrát. Ale u elektroniky musí znát, jak všechno funguje, jinak si nezahraje.

Co u nás chybí proti světu?
Ve světě je toho spousta. Různý kluby, kde se hraje aktuální elektronika, to u nás chybí. Tak třeba koncept Boiler room, kterej mi přijde inspirativní. U nás to chybí jenom dočasně, všechno je tu trošku pozdějc. Myslím, že se teď něco podobného daří lidem z nově založeného klubu Beats.PM, kde nahrávají djs a sety na video a zároveň si dávají pozor, kdo jim tam hraje, není to tak, že by tam mohl hrát úplně každej, ale musí to být někdo dobrej, umí rozlišit mezi dobrým a špatným DJem.

Lidi mají tendenci po hudbě chtít, aby vyprávěla určitý příběh. Žádají si písničku s jasným začátkem a koncem a textem, který ji naplní. S tím často (a nejen) u elektroniky narazí.
Já mám písničkovou formu rád, rád ji používám, ale zároveň mě baví, že ji používat nemusím. Nemusím mít refrény ani sloky. A hledat příběh a chtít po hudbě, aby vyprávěla příběh, asi znamená, že člověk nemá schopnost si ho tam najít i bez textu. Instrumentální hudba byla odjakživa abstraktní a je podle mě škoda jí to odepírat. Jako já mám rád písničky s textama a chystám spoustu věcí s vokálama, tak mi to zároveň nepřijde nezbytně nutný.

Já s tím souhlasím. Hrozně mi vadí názor, že hudba bez vokálů je pouhým doplněním obrazu a sama o sobě není nosná. Tím se zabývám ve svojí práci, že lidé už nejsou dostatečně citliví, co se poslouchání a naslouchání týče. Přitom zvuk dokáže vyvolat silnější emoce než obraz, protože zvuk je spojený s naším archaickým já. Zvuk je upozaděný v dnešním supervizuálně přetíženým světě. A když už ho hledají, tak často pouze ve formě zábavné hudby.
Já jsem byl třeba na Godspeed You! Black Emperor a ty písničky mně přišly neskutečně narativní. I když jsou všechny instrumentální, podařilo se jim vyprávět tolik příběhů, aniž by padlo jediné slovo.

Myslíš, že má elektronická hudba potenciál přiblížit se lidem, tedy k většině? Nebo to zůstane záležitostí uzavřené skupiny?
Mně přijde, že v týhle muzice můžeme mluvit už o zárodku nějaký scény. Jsou to lidi, kteří se znaj, a když se neznají přímo, tak se znají nepřímo. Navzájem se sledují, vytvořilo se hudební podhoubí. Kapely a producenti. To je prostor pro vznik spoluprácí, podporují se, navzájem si říkají, co je špatně, a míchají si dema. Z toho pak vznikají ty dobrý věci, jako se to děje už v Londýně nebo v LA.

Ale pořád je to v rámci uzavřený skupiny.
Hodně uzavřený, ale to přesáhne, průnik kvalitní a zajímavý hudby do špiček hitparád pomalu začíná. Jako třeba s kapelou, což mě potěšilo, Foster the People, který maj skvěle produkovaný a složitý věci, originální samply a zajímavý techniky a maj hitovky, který zná každej.

Na co se můžeme těšit na příští Redux Night?
Máme radost, že se nám podařilo domluvit ostravského producenta Subject Lost, který nedávno vydal skvělý EP Born in Sky. Výbornej producent na světové úrovni. Máme i pár nových jmen. Čekáme, jestli potvrdí nebo vyvrátí účast FM, což je kameraman Filip Marek, zatím jsem od něj slyšel pár věcí a je to výbornej mix ambientní hudby a různejch beatů. Dál mladej DJ, kterej byl i na minulé Redux Night, jmenuje se Maxxbauer a míchá výborný věci.

Ještě bych chtěl zmínit, že s tímhle konceptem vlastně přišel festival Elekce, kterej řekl, že chce představit českou elektronickou scénu. Probíhalo to v MeetFactory začátkem června a sešlo se tam hodně lidí, co hrajou elektronickou hudbu, já se díky tomu seznámil s Tomášem, kterej tam hrál s post-hudbou a já tam hrál zase se svojí kapelou a ta akce byla skvělá. Vyloženě to nebylo o penězích, ale o tom, že chtěli ukázat elektronickou hudbu a otestovat publikum, jestli je schopný ji přijmout. To byla do konce dovedená myšlenka ukázat lidem tuhletu scénu.

Proč zrovna Café V lese?
Mě ten prostor baví. I když hodně lidí nadává, že je to díra, tak má takovou příjemnou, až undergroundovou atmosféru. Vypadá jako něčí sklep, ve kterým se někdo rozhod udělat párty. Dá se tam i dobře pracovat se světlem, díky tomu, že je tam větší tma. A pak ten prostor sám o sobě láká dost lidí a my máme jistotu, že se nám zaplatí honoráře pro muzikanty, což je ten praktickej důvod.

O vizuální stránce u živé elektronické hudby jsme se ještě nebavili. Často mám pocit, že se to v menších klubech řeší buď málo nebo hodně narychlo. Nijak to s danou hudbou nesouvisí a je to možná jen taková berlička...
V zahraničí dělají větší jména velikou vizuální show. Aby to reagovalo a bylo velkolepý. Vlastně to k tomu patří, protože elektronická hudba není taková show, jako když člověk kouká na kapelu, kde sebou mlátí tři kytaristi. My jsme na Reduxu zatím měli jenom Petra Puflera, pak jsem něco dělal já, ale říkali jsme si, že by nebylo špatný, začít to brát audiovizuálně a zvát umělce.

Co si myslíš o „zasedacím pořádku“ – diváci, hudebníci a za nimi projekce. Není škoda mít to nastavené stále stejně?
Jde o to, že technika je dost složitá a křehká, tam kdyby někdo do něčeho trefil, tak to všechno spadne. Ale chápu, kam tím míříš, že když už ta hudba narušuje klasický písničkový pořádky, tak aby narušovala i koncertní pořádek. Ale spousta hudebníků se naopak distancuje od posluchačů. Zářnej příklad jsou Daft Punk, který hrajou uprostřed obří pyramidy a nejbližšího člověka mají sto metrů od sebe, což v jejich případě chápu, snaží se distancovat od lidí i konceptem, že jsou roboti. Nebo třeba Amon Tobin, kterej je schovanej uprostřed kostek, který jsou namapovaný a lidi se na to dívají. Možnosti jsou neskutečný, ale i tak VJing často sklouzne jen k nějakým čárám a grafikám. S dnešní dostupnou i cenově dostupnou technikou se dá dělat takovejch věcí. Ale záleží na okolnostech, prostoru a lidech.

Používáš ve svojí tvorbě terénní nahrávky? Zajímá tě propojení generovaných a reálných zvuků?
Jo, určitě. Mně to přijde super, když se to podaří. Teď jsou hodně populární všemožný perkusivní zvuky z kuchyně, cvakání, používají se jako bicí samply a dělá to takovej hezkej organickej zvuk a pomáhá tomu, aby elektronická hudba, která je čistě přístrojová, zněla organicky.