prof. Neutrino | Články / Reporty | 19.01.2019
"Nejsme hudební skupina, ale politický umělecký kolektiv, jsou mezi námi hudebníci, ale není to naše hlavní zaměření," říká Marija Aljochinová o projektu Pussy Riot Theatre a plně tak vystihuje povahu jejich tvorby. Nejde tu o konkrétní umělecký útvar, ale o sdělení, které by mělo, po vzoru situacionistů, vyburcovat k aktivnímu zájmu o věci veřejné a nepřenechání moci autoritářskému režimu a zájmům oligarchů. Hnutí Pussy Riot pokračuje v anarcho-feministickém aktivizmu, podobně jako třeba ukrajinské sdružení Femen nebo ruský akcionalista Pavlenskij, který se přibil za varlata na Rudém náměstí na protest proti putinovskému režimu.
Promo slibovalo koncertní show s avantgardním divadlem, čekal jsem tedy něco v duchu The Residents. Nakonec proběhlo hudební vystoupení s deklamací (v ruštině) osvědčených antiputinovských a proticírkevních hesel namířených proti porušování svobody slova a shromažďování v Rusku, s čímž mají Pussy Riot hojné zkušenosti. Za zády pak genderově vyrovnané čtveřici běžela textová agitka (v angličtině) s útržky videí z jejich nejznámějších vstoupení, jako bylo to v chrámu Krista Spasitele, po kterém byly tři členky Pussy Riot odsouzeny na dva roky vězení. O tom vydaly i svědectví. Aljochinové loni vyšla kniha Riot Day, podle které se jmenuje i celá tour. Mediálně nejznámější tvář Pussy Riot kolektivu Naděžda Tolokonnikovová, která se primárně soustředí na klipovou tvorbu, pak vydala knihu Jak udělat revoluci. Obě hýří radikální rétorikou a popisem nelidských podmínek v ruském vězení a tamní šikany dozorců, připomínajících sovětské gulagy. I o tom bylo pražské vystoupení.
Avizovaný psycho-punk pak představovalo skloubení punkové energie a elektroniky, občas taneční, občas industriální, se špetkou folklóru. Zazněla i trumpeta, značně deformovaná, a v závěru bicí ostré jako šrapnely. Hudbu jinak zastal laptop, mixážní pult a pady, u nichž se prostřídali dva protagonisté z dua Awott. Na samotný závěr Aljochinová připomněla Jana Palacha a jeho radikální čin. Načasování jejich vystoupení na den asi nebyl čistě náhodný? Revolucionářů není nikdy dost.
Riot Days (ru)
16. 1. 2019 Palác Akropolis, Praha
foto © Honza Průša
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.