prof. Neutrino | Články / Reporty | 19.01.2019
"Nejsme hudební skupina, ale politický umělecký kolektiv, jsou mezi námi hudebníci, ale není to naše hlavní zaměření," říká Marija Aljochinová o projektu Pussy Riot Theatre a plně tak vystihuje povahu jejich tvorby. Nejde tu o konkrétní umělecký útvar, ale o sdělení, které by mělo, po vzoru situacionistů, vyburcovat k aktivnímu zájmu o věci veřejné a nepřenechání moci autoritářskému režimu a zájmům oligarchů. Hnutí Pussy Riot pokračuje v anarcho-feministickém aktivizmu, podobně jako třeba ukrajinské sdružení Femen nebo ruský akcionalista Pavlenskij, který se přibil za varlata na Rudém náměstí na protest proti putinovskému režimu.
Promo slibovalo koncertní show s avantgardním divadlem, čekal jsem tedy něco v duchu The Residents. Nakonec proběhlo hudební vystoupení s deklamací (v ruštině) osvědčených antiputinovských a proticírkevních hesel namířených proti porušování svobody slova a shromažďování v Rusku, s čímž mají Pussy Riot hojné zkušenosti. Za zády pak genderově vyrovnané čtveřici běžela textová agitka (v angličtině) s útržky videí z jejich nejznámějších vstoupení, jako bylo to v chrámu Krista Spasitele, po kterém byly tři členky Pussy Riot odsouzeny na dva roky vězení. O tom vydaly i svědectví. Aljochinové loni vyšla kniha Riot Day, podle které se jmenuje i celá tour. Mediálně nejznámější tvář Pussy Riot kolektivu Naděžda Tolokonnikovová, která se primárně soustředí na klipovou tvorbu, pak vydala knihu Jak udělat revoluci. Obě hýří radikální rétorikou a popisem nelidských podmínek v ruském vězení a tamní šikany dozorců, připomínajících sovětské gulagy. I o tom bylo pražské vystoupení.
Avizovaný psycho-punk pak představovalo skloubení punkové energie a elektroniky, občas taneční, občas industriální, se špetkou folklóru. Zazněla i trumpeta, značně deformovaná, a v závěru bicí ostré jako šrapnely. Hudbu jinak zastal laptop, mixážní pult a pady, u nichž se prostřídali dva protagonisté z dua Awott. Na samotný závěr Aljochinová připomněla Jana Palacha a jeho radikální čin. Načasování jejich vystoupení na den asi nebyl čistě náhodný? Revolucionářů není nikdy dost.
Riot Days (ru)
16. 1. 2019 Palác Akropolis, Praha
foto © Honza Průša
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.