Seriózní kultura uvádí: KK Null, Balázs Pándi, Funeral Band

Praha v Brně a obvykle neobvyklé experimenty. Frekvence mých návštěv experimentálních a noiseových koncertů už působí dojmem, že se tady zabydluji. Diskuse o hluku, divných nástrojích, funkční a nefunkční elektronice. Taky je to tady prý jako z Harryho Pottera, že prostor vypadá zvenku menší, než ve skutečnosti je. Už ani nevím, co by, každopádně je to hezká kultura. A prý seriózní.

Slovensko-maďarský Funeral Band přináší na pohřeb samotný proces umírání. V zábavné podobě, ovšem. Je to taková trošku vražda zvířátek, štěňátka umírají v saxofonu a rozsypaný akordeon na schodech pravděpodobně zabil kolemjdoucí kočku. Skoro jako Tom, Jerry a náhodně padající klavíry na ulici, bytovková hudba místo bytové. Odmontování činelu v průběhu koncertu může ušetřit čas při balení po akci, jenom nevím, jestli ta díra v něm je bug nebo feature.

Koncert má vcelku srozumitelnou, až akademickou strukturu. Ve třetí části začínají hudebníci k vyluzování zvířecích zvuků používat víc a víc nástrojů, postupně zařazují housle a dudy. Dechové nástroje si kvílí, šlapou po myších ocáscích, smyčec minimalisticky tahaný po okraji činelu se střídá s pokusem o melodii, která končí v záměrném rozladění. Kakofonie vcelku matematická. Free jazz? Pro velký úspěch přídavek.

KK Null a Balázs Pándi začínají zběsile a nemíní ubrat. Fanoušci rozbitých ušních bubínků jsou vepředu pohlceni nabíjející energií a já nevím, jestli si mám jít dozadu chránit sluch, anebo se přidat. Nakonec nelze jinak než se podvolit živé noiseové diskotéce. Navzdory hluku jsou jednotlivé elementy výborně rozeznatelné. Instantní tinitus a mobilizace. Velmi energické a nabuzující. Napětí narůstá a koncert finišuje. Únava nepřichází a lačnost neustává. Kayuzuki Kishino a Balázs Pándi však nepřidávají. Nevadí, stejně to byl dobrý odpal mozku. Tak zas příště! A tentokrát už se špunty...