Shedefinitelywas in Underdogs’

Hudba, která dokáže strhnout veškerou pozornost a emoce. Zážitek, který nekončí poslední skladbou koncertu, ale doznívá ještě dlouho po ní. Déle než pískání v uších, se kterým člověk asi musí u postrocku počítat. Katarzní prožitek takovou samozřejmostí ani v rámci žánru není, Maybeshewill to ale rozhodně umí. Britská kapela přijela do Prahy po šesti letech – bylo na čase.

Naposledy tu byli v roce 2016, ve kterém také oznámili, že končí. Konec se nakonec přeměnil v pauzu a loni na podzim se vrátili s deskou No Feeling Is Final. A koncert ve smíchovském klubu Underdogs’ byl součástí turné k ní. Zazněly ale skladby ze všech pěti desek a vzniklý průřez tvorbou dobře fungoval jako celek, ačkoliv se jejich produkce v průběhu let vyvíjela a pozměňovala.

Předskakovalo hradecké instrumentální trio Tribe-J, jehož tvorba je bohatá, neustále se v ní děje něco nového a svěžího. A to z hlediska rytmu a tempa, ze kterých čiší hravost a experiment, stejně jako z práce s motivy, které spolu skvěle interagují, objevují se, mizí, slévají se a kontrastují. Tribe-J si je předávají, pozměňují, staví je do nových kontextů.

Maybeshewill začali mrazivou skladbou z poslední desky We've Arrived at the Burning Building. Prostupuje jí naléhavost a vážnost zároveň. Taková atmosféra se stupňovala v navazující Zarah, jejíž součástí je záznam proslovu levicové političky Zarah Sultany z britského parlamentu. Zazní v něm i věta: „Klimatická krize je krize kapitalismu.“ U Maybeshewill kombinování mluveného slova s hudbou není nic nového, je to prvek, se kterým umějí působivě pracovat.

I instrumentální kapela může komunikovat politické postoje ve své hudbě a Maybeshewill to dělají napřímo. O otázce, jestli politika patří do umění, můžeme debatovat, lze najít logická pro i proti. Nakonec ale stejně záleží na osobních preferencích posluchače. Apolitičtí fanoušci postrocku mají na výběr z množství jiných kapel.

Tracklist byl sestaven tak, že střídal starší a novější, více a méně známé skladby, to není nic překvapivého. A na závěr to nejznámější, aby se našli i ti, co přišli napůl omylem. Nebo někteří z těch, kteří se nehlásili, že byli i na „závěrečném“ koncertě před šesti lety. Dramaturgie fungovala i v jiném ohledu – jestliže skladby stojí do velké míry na gradaci, na střídání napětí a uvolnění, Maybeshewill to dokázali promítnout i do stavby koncertu.

Co se týče technického provedení, lze něco málo vytknout, třeba hlasitost klavíru. Jeho zvuk je jedním z důležitých prvků utvářejících charakter písní Maybeshewill a na koncertě bohužel trochu zanikal. Celkovému pocitu to neublížilo, večer v Underdogs’ byl strhující. Ďábel je možná v detailech, což kapela dobře ví podle precizní produkce poslední desky, ale kouzlo živých koncertů je v něčem jiném – v lidskosti, v procítění a ve sdílení momentu i s jeho nedokonalostmi.