Zdeněk Němec | Články / Reporty | 01.10.2017
Čas ukazuje za pět minut koncert a pod pódiem je zbytečně moc volného místa. Muž číslo jedna: “Kde jsou všichni ti vysokoškoláci v kostkovaných košilích a s patkama na hlavě? Na kdejakou pičovinu si zajdou, ale když přijede konečně pořádná muzika, tak nic.” Muž číslo dvě přikyvuje a muž číslo jedna ví: “Škoda mluvit.” Stejně tak bychom se ale mohli ptát, kde byli tihle dva a jejich kumpáni, když v sobotu do brněnské Prahy dojeli Mohammad. Bylo tam tak dvacet lidí, včetně barmanů. Škoda mluvit.
Father Murphy nastupují před poloprázdný parket, ovšem povědomé obličeje z koncertů Swans nebo Killing Joke tvoří dychtivé publikum. Pamětníci, na které v Kabinetu často nenarazíte, reagují od začátku patřičně a ženou okultní dvojici k velkému výkonu. Freddie a Chiara jsou propojeni intenzitou přesahující jakákoli intimní spojení, na pódiu jsou uzavřeni v bublině, do níž může proniknout jen potlesk mezi písněmi. Nonverbální a mimosmyslové dorozumívání je až hmatatelné, přesto lze komunikaci sledovat jen nezúčastněně. Fyzické přesahy přichází spolu se zvukem, ale k tomu tentokrát nedošlo. Hlasitost během úvodní části Father Murphy si zasloužila vyšší hladinu.
Jarboe, gotická divoženka z dob The Living, je minulostí. Zpěvačka jako víla, oděná do noční oblohy beze hvězd a s odbarvenými vlasy, vplouvá na stage. Jedinečná vokalistka má ještě decentnější nástup než její kolegové Freddie Murphy a Chiara Lee, kteří se stahují do pozadí. Komorní šepot a odříkávání intimních příběhů střídá intenzivní přednes, sálem zní sténání i působivý vokál se syrovým doprovodem. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že jsem čekal víc. Jak v případě prožitku, tak délky vystoupení, které se včetně předehry italské dvojice vešlo do necelé hodiny.
Publikum se během setu rozrostlo do sympatických rozměrů, ale návyk na časový standard předkapela v devět, headliner v deset, udělal svoje a nic na tom nezměnilo ani oznámení pořadatelů na eventu. A to můžou být všichni rádi, že se nezačalo v osm…
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.