Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o hledání ideologických souvislostí, smyslu hrdinství, opravdovosti umění, galerijním provozu či o jejím rodném Zlíně, dodnes prodchnutém duchem Baťi. Simona Blahutová ve své tvorbě briskně a s grácií kombinuje expresivní malbu, graffiti a koláž.

V loňském roce proběhly dvě tvé paralelní výstavy v pardubické Art Space NOV Gallery a galerii Optika Zlín, plus jedna virtuální Atomic Age, všechny zaměřené na reminiscenci doby husákovské normalizace a "studené války" v osmdesátých letech. Viděno prizmatem dítěte, kterému se dostávají kusé informace o tom, co se děje kolem. Co mělo být cílem konceptu?
Témata ke mně naštěstí přicházejí samy. Loni v létě jsem s bratrem vyklízela část domu v rodném Zlíně a objevili jsme kufr, ve kterém jsem jako děcko měla věci na kreslení a drobné hračky. Mezi nimi byla malá sbírka Igráčků. Nechala jsem si jednoho a zbytek kufru zmizel v kontejneru, jinak bych si totiž ze sentimentu nechala všechno dalších dvacet let. Krátce na to jsem připravovala výstavu do Drážďan, byla součástí festivalu k výročí pádu železné opony. Požadavek galeristy byl, aby téma výstavy jakkoli souviselo s tématem festivalu. V Praze na mém pracovním stole měl už Igráček s vozíkem a kufříkem své čestné místo. Tehdy mě napadlo, že udělám fotomontáže z doby komunismu, který jsem už zažila, z éry 80. let. A Igráček mi umožní celé téma odlehčit, vyhnout se patosu a zároveň vyjádřit absurditu doby i bezmocnost jedince. Začalo mě to strašně bavit, tak jsem téma rozvíjela i v dalších výstavách.

Jako průvodce jsi vybrala ženského Igráčka - zdravotnici. Máš k této socialistické figurce, kdysi reprezentující dělnickou třídu, nějaký osobní vztah?
Igráčka-sestřičku mi dal strejda, když mi bylo sedm. Pamatuju si přesně scénku, jak k tomu došlo, předávání dárečku totiž provázelo kuriózní nedorozumění. Díky tomu pro mě má hračka ještě větší význam, je v ní obsaženo tolik ze vzpomínek na dětství a danou dobu, osobních i celospolečenských.

Ve své tvorbě se věnuješ historickým tématům spojeným s ideologií a mocí, a tím ses odklonila od reflexe klamu reklamního světa, což je příznačné pro dnešní svět, kde reklama už je spíš jen otravným, leč všudypřítomným šumem na pozadí než inspirativním fenoménem. Proč se tak stalo?
Souhlasím, že reklama už dnes nikoho nezajímá, jen obtěžuje, tento fakt je, tuším, už celkem dávno popsán sociology. Přiznám se, že dění kolem, duch doby, tedy i politické dění a zákulisí mě zajímá vlastně mnohem víc než umění, a přestala jsem se tím už trápit. Zkrátka to tak mám. Někdy ve čtrnácti jsem se hodně rozmýšlela mezi uměleckou školou a gymplem, hodně mě tenkrát lákala žurnalistika, byť jsem o ní měla jen matnou, zidealizovanou představu. Rozhodla jsem se pro umění spíš z hecu a až když jsem opustila umělecké školy, zjišťuji, že oba světy, resp. oba tyto zájmy můžu propojovat (Simona psala do časopisu Tvar, pozn. aut.). Výhodou je, že jako umělec se můžu vyjadřovat, k čemu chci a jak chci, bez ohledu na to, co je třeba právě reflektovat a co je už passé. Zkrátka absolutní svoboda. Nevýhodou je, že má sdělení nejdou vidět a skoro nikoho nezajímají, protože faktem je, že umění sleduje jen hrstka zasvěcených, milovníků umění a intelektuálů.

Bertold Brecht říkával, že umění nemusí být jen nastaveným obrazem doby, ale mělo by být i kladivem, které ji kuje. Myslíš, že umění může být i jistým předvojem společnosti, nebo jeho úloha je být spíš jakýmsi „postmoderním šaškem“, reflektujícím dobu či vytvářejícím eskapistické světy?
Umění je a bylo vždy odrazem-zrcadlem doby, tedy i fakt, že umění je dnes běžnému člověku úplně lhostejné a pro většinu společnosti snad ani neexistuje, je vypovídající. Z části je tak tomu proto, že naše společnost k vnímání umění není vedená, z části proto, že se umění lidem příliš vzdálilo, a pro ty, kdo se o něj nezajímají a nemají alespoň trochu přehled o jeho vývoji a souvislostech, je naprosto nesrozumitelné. To se týká i současné vážné hudby. Pro obojí potřebujete být jako divák v oboru trochu vzdělaný anebo být velmi vnímavý a citlivý člověk. Umění je spíše nadstavbou a zájmem malého procenta společnosti vlastně už nejspíš od doby, kdy přestalo být „pouze“ výukovým komiksem na zdech kostelů.

S tím se dá souhlasit, galerijní umění jako by ztratilo svým elitářstvím někdejší potenciál oslovovat či provokovat veřejnost a často participuje spíš na umělé exklusivitě než na schopnosti sdělení. To už řešil třeba Brian O'Doherty ve své knize Uvnitř bílé krychle. Jak vnímáš dnešní galerijní provoz, instituci kurátorství a zájem veřejnosti o umění?
Vyjadřovat se ke galeriím, na to se necítím kompetentní. U kurátorů v naší zemi postrádám – až na výjimky – odvahu riskovat, objevovat, stát si za svým a mít vlastní názor. Zkrátka místo, aby vznikala ohniska s různorodým výběrem umělců. Spíš vidím, že se na menších městech pro jistotu zopakuje to, co bylo odklepnuto v Praze. Zájem veřejnosti mi přijde skoro nulový. Zajímají se vesměs trochu zasvěcení intelektuálové nebo pak sběratelé.

Ve své práci Gerstein Report ses věnovala antifašistickému odboji, ne českému, ale tomu německému. Můžeš nám svoje umělecké bádání k tomuto tématu přiblížit? Myslím, že je to stále ožehavé téma, které zatím není historicky zcela zpracované a poukazuje na nejednoznačnost této problematiky.
Na německý odboj jsem kápla – jako i v jiných kauzách, které mě následně pohltily – úplně náhodou. I když náhody to bezesporu nebyly, jen se to tak jeví. K Německu a Němcům mám zvláštní vztah. Ať se ocitnu v jakémkoli německém městě nebo komunikuju s Němci, prožívám to vždy hodně emocionálně, přitom pro to nemám žádné racionální vysvětlení. Fascinuje mě jejich jazyk, bohužel z němčiny zatím ovládám jen úplné základy. Abych ale odpověděla stručně na tvoji otázku: německý odboj mě přitahuje tím, že je komplikovanější než ten český – ve vnitřním postoji aktérů. Často se proti nacismu postavili někteří Němci až poté, co s ním zpočátku sympatizovali, nebo byli lhostejní, bylo to velmi různé a postoje a důvody složité. Téma v sobě nese pocit viny, není to tak jednoznačné a snadno uchopitelné jako odboj u nás, a to mě na tom přitahuje.

Dalším tvými koncepty byly atentáty na Adolfa Hitlera (Valkýra) a na Reinhardta Heydricha (Upálím démona v Kabrioletu). Proč tě válečná tematika tak zajímá? Máš v tom nějakou osobní či rodinnou zaangažovanost, nebo to bereš jako všeobecně zajímavé téma hraniční situace své doby?
Přiznám se, že je mi za dlouhodobý zájem o válečná témata trochu trapně, ale nemůžu si pomoct. Druhá světová je téma značně provařené, resp. je to žánr sám o sobě. Člověk to musí uchopit hodně konkrétně. Třeba zpracovat konkrétní příběh, který je vždy unikátní, nebo konkrétní motiv. Mě zajímají právě ty hraniční situace, jak zmiňuješ. V případě atentátu na Heydricha mě zajímá kritický moment, kdy se citliví kluci, nebo zkrátka lidé s nevídanou odvahou a svědomím, vědomě střetnou s někým naprosto bezcitným, kdo žádné svědomí nemá, takže je odvážný úplně bezděčně. Když jsem četla o případech Němců, kteří bojovali proti Hitlerovi, hodně mě zaujal Stauffenberg a Gerstein. Až pak jsem si zjistila, jak žili a kolik jim bylo let. V době války byli právě tak staří jako já, když jsem toto téma zpracovávala. To samozřejmě znásobilo můj zájem, člověk se mohl snadno vcítit, identifikovat se. Vlastně mě na všech těch případech přitahuje i motiv sebeobětování, který je tam vždy jaksi přítomný.

Myslíš, že umění by mělo být angažované či reflektovat politické dění, jak to například kdysi koncipoval Guy Debord ve svém manifestu Společnost spektáklu? Někdo tvrdí, že i pouhé apolitické a estetizující umění, umění pro umění, je nakonec také politické, protože jde na ruku vládnoucí vrstvě společnosti.
Řekla bych, že na ruku mainstreamu může jít snadněji právě umění politické, pokud má záměr zalíbit se. Obecně si myslím, že umění má jen jedinou podmínku – musí být pravdivé, tedy vycházet z tvé podstaty, přesvědčení, nutkání, potřeby nebo jakkoli jinak nazveš opravdovost. A je úplně jedno, co vlastně děláš. Pro někoho je tvorba terapií, sdělení a vyjádření pocitů, někdo zkoumá realitu, někdo hledá dokonalost v abstraktních formách, někdo se vyjadřuje ke konkrétním tématům. Proto je taková různorodost a i proto je asi umění pro spoustu lidí dnes tolik nesrozumitelné.

Vyrůstala si ve Zlíně. Vidíš na tomto městě, kdysi baště baťovského obuvnického impéria „hodného kapitalismu“ a v komunistické éře přejmenované na Gottwaldov, něco výtvarně či esteticky signifikantního?
Přemýšlím o tom celý život, nebo tedy od doby, kdy jsem si začala uvědomovat unikátnost města, do kterého jsem se narodila. Jestli a do jaké míry mohlo toto místo na mnoho let poznamenat jeho obyvatele. V devadesátých letech byl Zlín druhým městem po Praze s nejvyšším počtem podnikatelů na počet obyvatel. To nemůže být náhoda. Baťův duch, způsob přemýšlení, podnikavost a ambice v lidech přetrvávají, nevymýtil je ani čtyřicet let trvající násilný útlum. Přijde mi to doslova fascinující. Nakolik silný může být duch nebo myšlenka, pozitivně i negativně.

A co chystáš v novém roce, který bude ještě ve znamení koronavirové pandemie?
Na březen připravuju výstavu do olomoucké galerie Caesar. Téma bude stejné, ale galerie dává příležitost představit velká plátna ve velkorysém čistém prostoru. Z toho mám velkou radost. Spolupracuju také s jednou z pražských galerií na projektu, který se chce soustředit na venkovní instalaci. Takový experiment. Nechci o tom prozrazovat víc, zatím je věc ve fázi návrhů a nerada bych to zakřikla. Na letošní rok jsem ještě přizvaná k několika kolektivním výstavám, které jsou politicky orientované. Na to se taky moc těším.