V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

Výstava zlínské výtvarnice Simony Blahutové odhaluje v podzemním přítmí pardubické Art Space NOV Gallery rozporuplné pocity malého dítěte, hrajícího si doma ve svém hájemství, v atomovém krytu pod kuchyňským stolem (kdo z nás to nezažil?). Vnímá věci, o nichž mluví dospělí, aniž by plně rozumělo jejich významu. Může to být výbuch atomové elektrárny v Černobylu či závody ve zbrojení v období studené války, události vytvářející iracionální strach a dokreslující tehdejší vypjatou atmosféru mocenské bipolarity boje Dobra (Východ) a Zla (Západ).

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže v období nomenklaturní kultury husákovské normalizace v 80. letech minulého století a symbolizovala tak pracující třídu. V tomto případě jde o postavu zdravotní sestřičky, čímž se genderově narušuje převaha chlapeckých Igráčků.

Koncepční malba a koláže stylisticky odkazují k expresi tzv. zvrhlého umění (Entartete Kunst, termín užívaný nacistickým Nýmeckem pro většinu moderního umění) a street artu. Zvuková složka je pak sestavena ze soudobého propagandistického zpravodajsví a reklamních spotů (pan Vajíčko), které opakováním manipulativně naleptávaly podvědomí občanů, kde jsou uloženy mnohdy až dodnes. Ty jsou pak doplněny podkresem soudobých západních hitů od popových uskupení typu Modern Talking, které symbolizovaly nedostupnou svobodu, ale i dekadenci Západu pro Východní blok. Výstavu vystihuje text kurátorky výstavy Martiny Vítkové: „Malířka hledá schéma, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Má historie nějaký předvídatelný vzorec, nebo postupuje náhodně? A hlavně: jak dění ovlivňují jednotlivci? Kdo je v tomto světě hrdina?“ To je přístup přesahující běžnou výtvarnou práci, často spoléhající na postmoderní hru intuice na úkor analýzy společenských problémů.

Simona Blahutová se dlouhodobě věnuje socio-politickým tématům a moderní historii, kde zkoumá dopady ideologie na myšlení a jednání lidí. Ve svých „válečných“ obrazových cyklech se dříve zabývala například Heydrichiádou (Upálím démona v kabrioletu), protifašistickým odbojem (Atentáty) nebo otázkou vyhlazovacích táborů (Gersteinovy zprávy). Nejde o vytváření nereálných světů odvislých od života nebo v malbě tolik omleté odkazy na dějiny umění, ale o pokus vizuálně interpretovat skutečné historické události rezonující v současnosti. To je cesta umění, které nechce být pouhým estetizujícím fetišem pro snoby či nesrozumitelným pozlátkem pro elitáře.