Skalní příznivci africké hudby u nás a na Respect festivalu

Druhý den bývá na festivalu vždycky pohodovější. Víte, kde se nacházejí vaše oblíbené pochutiny, znáte zkratky k toaletám, kudy chodí hudebníci nasávat atmosféru mezi lid a v davu poznáváte tváře festivalových figurek. Respect festival neměl sice areál, kde byste se ztratili, osobní vychytávky se však neztratily, i když něco přeci jen chybělo. „Já opravdu potřebuju zmrzlinu,“ zaječelo dítě vedle mě, dívajíc se zuřivě na svou zploditelku. Mělo smůlu, žádný zmrzlinář na fest nedorazil. Škoda, měl by v letních teplotách zlatý důl.

Pochvalu si zasloužil výběr první kapely. Madera dokázala oproti sobotním MLM zvednout lidi z trávníku a trochu jim rozproudit krev. Těžko si přitom nevzpomenout na Zuzanu Navarovou, se kterou Iván Gutiérrez vystupoval a jejichž společné písně, třeba jako El amor y la muerte, zazněly i na Ladronce.

Libanonská zpěvačka Yasmine Hamdan nalákala pod pódium především pánskou část publika. Možná náhoda nebo dali přednost stínu před stagí, sedmatřicet byste průkopnici elektroniky v arabském světě nehádali ani omylem. V Praze představila spolu s bubeníkem a kytaristkou nedávno vydané album Ya Nass, na kterém se producentsky podílel Marc Collin z Nouvelle Vague. Zasněný elektropop, zpívaný v několika jazycích od libanonštiny po kuvajtštinu, se v první části koncertu zdlouhavě táhnul, pak se ale kapela trochu rozjela a nejpovedenější byl naprostý závěr, píseň Azza z alba Aräbology. Snad by jí více sedlo vystoupení za soumraku, odpolední čas s ní nějak nešel dohromady.

Pokud by se návštěvníci festivalu měli shodnout na nejlepší festivalové kapele, určitě by mnohokrát zaznělo „ti Maďaři“ aneb Söndörgö. Kapelu založili bratři a bratranci klanu Eredics. Oproti jiným východním souborům nejsou dechovým ansámblem. Prsty jim totiž v ďábelském tempu běhají po strunách louten-tanburů, kterou občas doprovodí akordeon, flétna či klarinet. Navíc to chlapcům taky dohromady pěkně zpívá. Dav pod pódiem změnili v čardášové princezny zběsile se točící v kole na Bartókův Rumunský tanec či makedonské Oro. Na přídavek se bohužel nedostávalo času.

Půlhodinka na svlažení hrdla a vyrazit s karavanou do pouště. O tuaregském blues jsme nedávno psali ve spojitosti s kapelou Tamikrest. Malijští Terakaft, kteří hráli na letošním Respectu, založili dva původní členové legendárních Tinariwen, bojovníků za tuaregskou svobodu jak zbraněmi, tak hudbou. Zatímco se pár hodin před vystoupením povalovali na trávníku spolu s diváky, pozorovali batolata a smáli se, na pódiu jim tváře zvážněly. Kamenný výraz, promlouvaly jen kytary, bicí a silné vokály. Oproti svým tuaregským kolegům jsou Terakaft rockovější a energičtější, tempu nakonec neodolal ani basák a spontánně se roztančil. Terakaft rozhodně patřili k tomu nejlepšímu, co Respect letos dovezl.

Víkend zakončila skutečná hvězda world music, Mory Kanté. Zpěvák, kytarista a hráč na koru začínal kdysi dávno v kapele s neméně proslulým Salifem Keitou. Od té doby se dávno osamostatnil a vydal tucet alb. Na Respect dovezl početnou doprovodnou kapelu s vokalistkami a bylo vidět, že vládne pevnou rukou. Absolutní zákaz focení po třetí písni, pokud mu upadl nástroj, nechal ho ležet a mrknul na technika, výměna názorů proběhla i s balafonistou. Nicméně Kanté předvedl skutečnou show. Úsměv mu z tváře nezmizel ani na moment, bavil svižným chytlavým africkým popíkem, který má evidentně skalní a velmi štědré příznivce i v Čechách. V jednu chvíli se totiž probojoval k pódiu fanoušek házející po Kantém tisícovkami. Možná kapela zalitovala příliš akční ochranky, která dárce vrátila na své místo, tohle se v Evropě jen tak nevidí, v Africe je to zvykem. Devadesát minut uteklo až příliš rychle.

Vydařenému hudebnímu víkendu neubral přesun ze Štvanice na Ladronku, v mnohém park dokonce ostrov převyšoval. Po udržovaném trávníku se běhalo naboso, noční chlad od řeky a komáři odpadli. Šestnáctý ročník festivalu ještě úplně neskončil. Závěrečný koncert proběhne 1. července a těšit se můžeme na Jagwa Music v Paláci Akropolis.