Slastný tinnitus (Daughters)

O možném návratu kapely Daughters se na sociálních sítích šuškalo už od roku 2015. Čekání vyústilo, dle mnohých hudebních webů, v jeden z nejlepší hudebních počinů minulého roku, s příznačným názvem You Won't Get What You Want. Od té doby se o jejich koncertech mluví v superlativech, až s jistým nádechem mysticismu.

Hloučky lidí před kulturním centrem Nová Cvernovka budily dojem, že spíš než na extrémní muziku dorazily na školní besídku. Obrazy zvířat nad vchodem jsou jedním z mnoha dokladů dříve funkční chemicko-průmyslové školy. Vnitřní prostor je o poznání nápaditější, ba vtipný. Například autentické otisky klíčů rozsypaných po zemi na toaletách, nutící si zkontrolovat kapsy, nebo díra ve zdi diletantsky zakrytá orámovanou mapou, hned naproti stánku s merchem. Starý laminátový nábytek a orvaná omítka udávaly entrée atmosféře, do které přicházela trojice kapel spojující lásku k hudbě s utrpením na samé hraně snesitelnosti.

Jako první zmapovali velkou, ne však vysokou rohovou stage čeští Decultivate. Světla kopírovala intenzitu, se kterou kapela sázela dravé riffy do zpola zaplněného prostoru. Zpěvák Zdeněk Frýba s ikonicky hustým chevronem cloumal stojanem od mikrofonu sem a tam a vybízel fanoušky k pohybu, na který však bylo, i přes znatelné nasazení kapely, asi příliš brzy.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Slogan „Ak prežijeme toto, prežijeme všetko“, který se nacházel na síti u vchodu do baru, by vcelku postačil jako vizitka setu Jeromes Dreams. Kapela z Connecticutu, která v pozdních devadesátkách ovlivnila, společně s Orchid nebo Pg.99, vývoj žánrů screamo a emo-violence, se po dlouhých sedmnácti letech dala znovu dohromady a přivezla nové album s lakonickým názvem LP. Pod sytě rudými reflektory, které po celou dobu setu nezměnily barvu, spustili hodinový set plný brutálních, disonantních záškubů, sténání a nekonečně vazbících kytar. Sál se proměnil v přetlakovou komoru sužující všechny, kteří si zapomněli špunty do uší. Dlouhý a nesourodý bordel přetínalo jen pár jemných intermezz, jež vzápětí přecházely do ještě většího hluku, ve kterém prakticky nebylo poznat, kde skladby začínají a kde končí.

Singly Michaela Jacksona a Technotronic na okamžik odlehčily sžíravé napětí před setem headlinerů večera. Sál byl narvaný po střechu a Satan již netrpělivě klepal na dveře. Zpěvák Alexis Marshall v naleštěných lakýrkách a se sestřihem à la Nick Cave rozpoutal peklo. „Don't tell me how to do my job!“ Zbytek šestičlenné kapely, až na oba svíjející se kytaristy, držel zodpovědně tempo. Zuřící dav byl Marshallovi od první sekundy naprosto oddaný a několikrát za večer ho pronesl nad hlavami. Jeho zlostné pohledy střídaly vyšinuté úsměvy, v zápalu opojení mlátil mikrofonem do svého už tak zjizveného čela, plival kolem sebe a líbal se s lidmi pod pódiem.

Katarze při skladbách Satan in the Wait nebo Daughter byly hluboké a dech beroucí. Při intenzivní The Lord Song šel dav do pitu až na krev. Long Rouds, No Turns zas potvrdila, že ani na brutální screamo se v kapele ještě nezanevřelo. Zazněly i starší songy, třeba The Hit nebo The Dead Singer. Kytary se zahryzávaly do sebe a společně s démonickými klávesami kolabovaly v závěrečné Ocean Song, při které se Marshall bičoval páskem a s mikrofonem v puse chrčel z posledních sil. Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál a slastný tinnitus drtil to temné v nás.