Sophie Hunger: Lepší cizinka než patriotka

Časy, kdy byla písničkářka Sophie Hunger označována za nejlépe střežené tajemství země helvétského kříže, jsou už dávno pryč. Dvaatřicetiletá Švýcarka dneska s lehkostí zaplňuje velké sály a v prodeji alb šplhá do statisíců. Od roku 2006, kdy se vydala na sólovou dráhu, natočila pět dlouhohrajících desek a dokonce předvedla své herecké nadání v několika filmech. Stejně jako od malička střídala země pobytu, přeskakuje v dnešní době nejen od nástroje k nástroji, ale i z jedné řeči do druhé. A třetí či čtvrté.

Sophie Hunger není tvé pravé jméno, proč právě tento umělecký pseudonym?
Není tak docela pseudonymem. Je to mé druhé křestní jméno a příjmení mojí maminky za svobodna. Ve Švýcarsku se jméno Hunger pojí s kmenem Walserů, který před tisíci lety přešel Alpy. Byl proslaven svou sílou a houževnatostí, byli to tvrdí, paličatí lidé, přebývající pouze v nadmořské výšce nad tisíc metrů. Tím je, myslím, řečeno vše.

Coby dcera diplomata ses v dětství dost necestovala, v čemž jsi ostatně nepolevila ani jako muzikantka. Je pro tebe snadné přizpůsobit se novým kulturám a místům?
Je to pro mě jednoduché, dokonce snadnější než se přizpůsobit mé vlastní kultuře! Jsem mnohem lepší cizinka než patriotka.

Kde jsou vlastně kořeny tvého muzikantství a hudebních vlivů, v rodině?
Hudba byla v mojí rodině vždy přítomna. Oba rodiče i sourozenci hrají na hudební nástroje, dědeček byl profesionální muzikant a herec. Vliv měla veškerá muzika, co poslouchám, všechny ty velké žánry dvacátého století, kromě techna. To mi dechberoucí nikdy nepřipadalo. Potřebuji změny harmonií a melodie.

Zpíváš několika jazyky – je nějaký, který ti připadá pro zpěv příšerný?
Jsem přesvědčena, že zpěvné jsou všechny jazyky, je to jen otázka tradice.

Jaká slova se ti líbí pro svou zvukomalebnost?
Je jich tolik! Třeba cyanide nebo carbon fibre v angličtině. Či Terpentin a Weltmeister v němčině nebo slovo pénible ve francouzštině. Často se snažím napsat celou píseň motající se právě kolem takových výrazů, abych si je mohla i zpívat.

Tvým prvním zahraničním koncertem vůbec bylo vystoupení s krajanem, trumpetistou Erikem Truffazem v Praze. Jak tato spolupráce vznikla?
Marcello Guiliani, Erikův basák, který taky napsal většinu jeho písní, produkoval mou první desku, a tak jsme se, myslím, seznámili.

Na albu 1983 jsi nazpívala jednu z mých nejoblíbenějších písní, Le Vent Nous Portera od francouzské kapely Noir Désir. Vyrůstala jsi na nich?
Ano, s kamarádem jsme tuhle píseň vždy poslouchali, a i když jsme nerozuměli slovům, cítili jsme, že mluví o věčných tématech. Do přepracování jsem chtěla promítnout vznešenost a důstojnost, kterou v originále postrádám.

Pokračování rozhovoru najdete v magazínu Full Moon #55.