Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 14.07.2014
Po pátečním skotačení na polské Akurat byl sobotní začátek s Postiženou oblastí trošku silný kafe. Mělnická alternativně rocková formace, jejímž nejznámějším členem je Filip Jakš, který coby Asstma vyhrál letošní Malou alternativu, vyžaduje posluchačovu soustředěnost a nenechá ho odpočinout. Mozkové buňky dostaly silný kopanec a není se co divit, že nezpracovávaly slova jako „kdy už přijde onen strom, balvan, kmen nebo velbloud, který dá naší cestě vytvořený cíl?“. Jakšovi každopádně společnost kapely prospívá – to, co nefunguje na sólových vystoupeních, zde dostává tradičnější pojetí a dává vyniknout jeho komputerovým skřekům a pazvukům.
Na Dřevěné Pytlí v Jutových Polích jsem se po včerejším unplugged vystoupení v Antikvariátu těšila velmi, ale to, co fungovalo v intimním prostředí mezi pár posluchači, kdy si místo různých chřestítek zpěvák nebál vzít do ruky dvě šišky, se najednou na větší scéně vytratilo. Těžko jste pak dokazovali přátelům, že to je opravdu úžasný a vtipný. Méně je někdy více.
Na Uni scéně vystoupila brněnská kapela Plum Dumplings. Velké překvapení a jeden z mých osobních objevů v Boskovicích. Temné písně jsou zároveň rychlé a úderné, divoký rock a krásný hlas zpěvačky zpívající francouzsky, neznalci románského jazyka rozuměli jen slovům „kafka“ nebo „teriér“, ovšem i tak si užívali půvabného vystoupení. O kapele ještě uslyšíme. Švestkové knedlíky vystřídali Kvety nikotinu ze Slovenska. Program sliboval, že kapela z Komárna má ráda pochmurnější nálady a introvertní témata a vyžaduje koncentraci, pro festival si ale dle slov zpěváka Ondreje Bagina vybrali spíše svižnější písně. Možná to bylo stále teplejším počasím, možná očekáváním komornějšího vystoupení, možná by koncert v menším sále v noci měl jinou atmosféru a početnější diváky – tak už to na festivalech chodí. Ale apeluji – nelamte nad nimi hůl a běžte na nějaký další koncert.
Kazety netřeba představovat. Fanouškovskou základnu mají stabilní, ale mně, i když mám ráda elektro, přijdou jen jako dobrá kulisa k večírku. Specifický humor Johany Švarcové a Davida Doubka nechápu, na druhou stranu to po bezútěšnějších kapelách to byla fajn vzpruha.
A pak vystoupili The Drain. „Lehce teatrální glam rock míchá přirozenou energii Iggyho Popa s nabroušenými White Stripes.“ Leccos naznačovala už zvuková zkouška. Zpěvák Daniel Šubrt: „Holky, slyšíte se?“ Trio slečen unisono: „Ne.“ - „Ale vypadáte pěkně.“ A holky se zjevně neslyšely dál. Neuvěřitelným zážitkem byl Šubrtův projev. Nízkým sebevědomím netrpí, k přirozené energii Iggyho Popa má ale hodně daleko. Oblíknout si úzké kalhoty a moderní boty, házet do publika cynicky úchylné poznámky či procházet mezi lehce vyděšenými lidmi a upíjet jim z nápojů by mohlo projít Nicku Caveovi, ne Danielu Šubrtovi. The Drain by velmi prospělo zpěváka zklidnit anebo raději vyměnit, protože muziku hrají sakra dobrou. Garážový rock procházející celým tělem. Když do toho ale zpěvák úlisně zamrouská „To se vám líbí, jo?“, máte spíš pocit, že jste se probudili s ošklivou kocovinou vedle týpka ve slipech s tygřím vzorem a hledáte cestu, jak se potají vykrást pryč.
U příležitosti oslav padesátého výročí založení Rolling Stones v roce 2012 si několik slovenských hudebníků řeklo, že by bylo fajn si jejich písně zahrát v bluesovém kabátě. Projekt Rolling Stones Blues Cirkus 50 se dle reakcí početného publika povedl. Šlapalo jim to, dalo se na ně krásně zatancovat. Některým se scházel jaggerovský náboj, málo sexy.
WWW jsou jen pro silné povahy, resp. pro ty narušené. Optimističtí jedinci, kterým život vychází a žijí si na výsluní, musí být v depresivních smyčkách nutně zmateni. Nás ostatní energie hudby Ondřeje Anděry a texty Lubomíra Typlta uvádějí do transu na hranici štěstí a šílenství. Slova, která se opakují, zasekávají, doplňují a přeskupují, stejně tak jako pochod choré mysli, doplňuje úderná elektronická rytmika společně s živými bicími, za které usedl Pavel Fajt. „Jdeme vedle sebe, ty se bojíš mě, já se bojím tebe, jdeme vedle sebe, ty se bojíš mě, já se bojím sebe.“ Jeden z nejlepších koncertů, které jsem kdy viděla, pohltil temnotou a rytmem, přenesl do jiného stavu vědomí. A přitom se vlastně nic zásadního nestalo – možná jste jen přestali vrhat stín. Po tak silném zážitku nastoupili hvězdní Nylon Jail. Jejich muzika a vystoupení sklízí ovace na alternativní scéně a dostává se do čím dál širšího povědomí, silné texty a cituplné melodie byly ale v Boskovicích odehrány bez větší energie a nasazení. Náladu spravila sympatická skupina United Flavour v čele s živelnou zpěvačkou Carmen. Mix reggae, world music, latiny a hip-hopu musel nadchnout a roztančit každého brblajícího pesimistu. Nedalo se jinak a tančilo se až do pokročilé noci. Krásná tečka za sobotním večerem.
Neděle byla poměrně lenivá, ale ne bez zajímavých jmen. Odpoledne odstartovali Pohlavní nádraží, kteří jsou nejvíc známí tím, že jim v Praze zakázali koncert kvůli pobuřujícímu plakátu. Přitom to je sympatická kapela s údernými melodiemi a texty inspirovanými Bertoldem Brechtem. Andrej Polanský wtf Emül Langman už na Malé alternativě ukázali, že se nebojí přetvářet ikony a dávají další rozměr písním The Velvet Underground. Mnozí narušování oblíbených písniček nezvládají, publikum v Boskovicích ale duo bicí/viola přijalo s nadšením. Je totiž vidět snahu pokračovat v experimentech Lou Reeda a Johna Calea a dávat písním nový význam, a to i za cenu toho, že Venus in Furs bude znít jako romantická balada.
K The Velvet Underground je často přirovnávána šumperští The Finally, taky je znát vliv Kill the Dandies!, se kterými spolupracovali. Nedávno vydali album Big Love in a Small Town a podle toho, co předvedli v Boskovicích, jsou na počátku velmi zdařilé jízdy. Kdo si představí bezduchou imitující kapelu, je na omylu, The Finally mají osobitý výraz. Skvělí muzikanti se skromným pódiovým projevem, milá změna po sobotním vystoupení The Drain.
Festival Boskovice tímto koncertem zdaleka nekončil. Diváky čekali ještě např. Bratři Orffové nebo Vložte kočku, my z dalekých končin jsme ale museli vyrazit na trnitou cestu po D1. Utahaní, vytancovaní, špinaví, chudí finančně, ale obohacení o tolik skvělých zážitků. Je to krásný stav tahleta pofestivalová kocovina.
Boskovice 2014: 22. ročník festivalu pro židovskou čtvrť
12. a 13. 7. 2014, Boskovice
foto © Michal Ševčík
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.