Spřízněni zoufalstvím (Emma Ruth Rundle)

“To si musel splést když vykládal, že ho to nudí, že je to moc art rockový. Spíš bych řekl, že tě přeslechl nebo mu bylo líto, že mu tenhle koncert uteče.”

Mně se na Sedmičku nechtělo, bylo mi víc než jasné, že na poslech Emmy Ruth Rundle potřebuju svůj obývák, zavřené oči a láhev alkoholu. Nakonec přece jen smývám z těla pel lesní ženy a stopy mých sotva opeřených svěřenců a příjemně navátá vyjíždím lanovkou na Strahov. Cesta, která se snad nikdy neomrzí. Podzim zalézá pod špinavé nehty, já do útrob dosti nacpaného klubu. Ruku mi razítkuje živá vzpomínka na opakování mých státnic, jednou mu to už řeknu, jak mě to jeho tehdejší akademický hujerství nasralo. Teď ale všechnu energii věnuju naladění na vydýchaný plac, který rozeznívají Jaye Jayle. Dobu hledám místo, ale vidět něco je nemožné, tak jako tradičně koukám se zavřenýma očima a nechám tóny louisevillského dark blues umně kříženého s neo folkem a krautrockem kolovat vnitřnostmi. Představuju si, jaké je to proplétat se vousy sahajícími do půlky hrudi, a hlas Evana Pattersona mi hladí bránici.

don't leave expecting, don't stay expecting
don't live expecting, don't die excpecting too much, son

Desku No Trail and Other Unholy Paths produkoval Dean Hurley, dvorní hudební supervizor filmů Davida Lynche, co dodat. Nemá začátek ani konec, což koncert bohužel má, a mně je jasné, že je chci slyšet i ne “jen” jako spřátelený support kněžky dnešního večera Emmy Ruth Rundle.

“Tak to si snad du stoupnout na bar, takhle slyšíme hovno.” Zoufale přikyvuju a v hlavě se mi točí verše z Edoshovy desky Takový větry: “Bublám jak hydroxid sodný.Tak uhni, tu tuhneš a uhnij s tim postojem. Fakt miluju ty chvíle, když mě v tramvaji prcaj batohem…” Vsouvám se na vyvýšený plácek u zvukaře a, ejhle, zázrak. Tak dobrý zvuk jsem dlouho nezažila a lituju ty, co mají Emmu blízko, ale po koncertě na sítích řeší “zkaženej koncert” a to, že ji vůbec neslyšeli. Blbý. Za mně malý prostor na takovou návštěvnost, o které se ale předem vědělo. Nechávám se obalit hlasem, který mi ve svém výrazu a emočním rozsahu připomene velikánky typu Patti Smith či PJ Harvey. Táhněte mi s Marissou Nadler a Chelsea Wolfe. Emma je svou hudbou, je jí prostoupená, žije z ní a pro ni. Možná ten silný zážitek vyvěrá z toho, že celá minulá velmi osobní a intimní deska Marked for Death reflektuje složité období zpěvaččina života plného vnitřního nesouladu, sebedestrukce a potřeby mít neustále co na práci, aby vás temné myšlenky nezničily. Společně se vždycky trpí líp, to víme všichni. A katarzi tohoto typu si nechám líbit s potěšením.

fotogalerie z koncertu tady

Během šedesáti minut zazní téměř celá nová deska On Dark Horses, ale dostane se i na perly z minulosti. Spříznění zoufalstvím, mumlám si spokojeně ve frontě na merch a celou cestu domů obsedantně dumám nad tím, jestli ta neoholená potetovaná holeň na obalu Marked for Death opravdu patří Emmě Ruth Rundle, a jak to souvisí s adenomyózou, benigním onemocněním dělohy, kterou zpěvačka a řada žen po třicítce trpí.