Square: Pojď dál a zeptej se

„Chtěli jsme vytvořit prostor, ve kterém může scéna z měst, v nichž se akce odehrává, komunikovat s lidmi z jiných regionů a z této výměny růst,“ zmiňoval před pár týdny Márcio Laranjeira, ředitel nového festivalu Square, v rozhovoru pro Full Moon. Po čtyřech nabitých dnech strávených ve čtyřech různých městech regionu Quadrilatero nezbývá než uznat oprávněnost výroku a hlavně zatleskat. Square na své návštěvníky kladl nemalé nároky, o to sladší přišla odměna. Hudební festival, nebo turné po místních pamětihodnostech? Obojí. Pojď dál a zeptej se, říká polovina hesla, které tu najdete snad ve všech bistrech a restauracích. Nezbývá než ho následovat.

„Omlouvám se, pane, ale musíte okamžitě odejít.” První lok kafe při první snídani a rovnou skandál. Festival v Braze byl tak dobře naplánovaný, že pořadatele podezřívám z toho, že požární poplach v hotelu byl součástí plánu. Vylézám ven v žabkách a tričku Hüsker Dü, pár minut po mě Táňa Lehocká z bratislavského festivalu Sharpe, ta si stihla vzít notebook, podle ručníku kolem hlavy ji alarm zastihl ve sprše. Posléze se trousí další účastníci, sledujeme bílý kouř stoupající z prvního patra, zjevně z kuchyně. Po čtyřiceti minutách čekání se s Táňou a sourozenci Guisadovými ze sevillského Monkey Weeku vydáváme do nedalekého bistra alespoň na tu kávu. Těžko mohlo přijít zajímavější entrée, ve stejnou dobu, kdy nás konečně pouští zpátky do pokojů, začíná panel s názvem Artistic Practice in Portuguese rural areas.

ARIANNA A KAUÊ

Mapping the Atlantic zní podtitul festivalu, odvážný plán. Pořadatelům se nicméně podařilo skutečně propojit podobné nadšence ze všech čtyřech kontinentů, polovinu programu kurátorovaly instituce jako londýnské Cafe Oto, peruánský label Buh Records, festival Le Guess Who? nebo label Nyege Nyege. Dá se v takovém případě vůbec sáhnout vedle? Určitě ano, jako vždy záleží na výsledném mixu. Během čtyř dnů nepřicházely jen fanfáry, v kombinaci s neobvyklými místy a střídáním různých prostředí šlo ale o nevšední zážitek – jakési snapchatové pásmo, úchvatnou mozaiku obrazů, zvuků a chutí, kterou si každý z návštěvníků bude dávat dohromady ještě týdny.

Arianna Casellas a Kauê Gindri hrají v portské skupině Sereia, která v programu Square nefigurovala, zato ji uvidíme na Full Moon Stagi na Colours. Umělecká a partnerská dvojice v Teatro Jordão ve městě Guimaraes představila intenzivní pásmo plné rurální instrumentace, punkové intenzity i poutavého vyprávění. Právě jejich koncert by mohl být vydáván coby exemplární příklad toho, o co se Square snaží. Arianna pochází z Venezuely, Kauê z Brazílie a potkali se v Portugalsku. Nedílnou součástí jejich show je vyprávění o vlastních kořenech, za tichého doprovodu akustické kytary vzpomíná Arianna na dětství i přesun přes Atlantik. Při poslechu vtahujících písní intenzivně myslím na Chavalu Vargas, úplně jiný rozměr koncert dostává ve chvíli, kdy dvojice vymění strunné nástroje za dřevěné perkuse, o nichž se pak dozvídám, že se jmenují quitiplás či bombo legüero. „Bavit se o nástrojích je moje oblíbená kratochvíle,“ směje se o pár hodin později Arianna a Kauê potřese hlavou. V tu chvíli mi dojde, že když ráno postával nervózně před hotelem, vzácné dřevěné instrumenty dovezené přes moře ležely nahoře v pokoji.

„Tady není žádná kultura, ještě že přišel tenhle festival,“ říká mi mladý Fausto, jeden z eskadry festivalového týmu v uličce u centra CAAA (Centro para os Assuntos da Arte e Arquitectura). Přijde mi to legrační, krom zmíněného Teatro Jordão se snad každý koncert odehrává v nějaké místní kulturní instituci, například v moc pěkném sále Centro Internacional das Artes José de Guimarães. A pochopitelně v betonovém pomníku, sérii obrazů v nákupácích zahajuje hutné představení irské dvojice Comfort. Spíš mi přijde, že tady nemáte žádné podniky, říkám Faustovi, při jednom z přesunů schytáváme deštivou sprchu a několik desítek minut pátráme po čemkoli otevřeném. Nakonec nás spasí vinotéka Vima Wines, majitel přináší lokální červené a hutný čerstvý sýr, který vyrábí jeho devadesátiletá babička. Jeden z mnoha silných momentů.

NÁKUPÁK FOREVER

Show Comfort proběhla spíš na venkovním schodišti než přímo v nákupním centru, o pár hodin později ale zjišťuji, že právě linie zavřených obchodních center bude na Square výrazná. Domovem pravidelné afterparty, která se rozjíždí vždy poté, co se z okolních měst vrátíme do Bragy, jsou opuštěné prostory kina, vznosně pojmenovaného Cinemas Bragashopping. Místo nabízí hned dvě útulné stage o kapacitě okolo čtyř stovek návštěvníků, nechybí ani stroj na popcorn (bohužel prázdný a prý nefunkční) a zavřené (?) obchody, při jejichž výlohách si nelze nevzpomenout na naše maloměsta. Zdaleka to není naposledy, co v Braze myslím na Chomutov. První večer vládne Susobrino s bolivijskými rytmy a vřelými rejstříky kláves, následně ovšem Badreddine Haoutar, který si říká Retro Cassetta, nezopakuje famózní set z před pár měsíců na Le Guess Who?, uprostřed dlouhé série více či méně nutné salsy odcházíme spát.

Po zážitku z prvního večera ve městě, večeře v rušném bistru Cabana de Leão, okamžitě sestavujeme aktivní skupinu Square food critics a pouštíme se do dalšího pátrání. Druhý den startuje obědem v nenápadné restauraci Velhos Tiempos – bacalhau com grão (treska s cizrnou) je pamětihodná, podobně jako lokální vinho verde, zdaleka nejen díky vstřícné ceně 6€ za lahev. Do Barcelos, odkud pochází většina pořadatelského týmu, dorážíme ve skvělé náladě, první koncert se navíc koná uprostřed Campo da Feira, obrovského tržiště, místní čtvrteční trhy jsou tradiční (konají se od roku 1412) a prý největší v Portugalsku. Návštěva Barcelos je naplánovaná pochopitelně na čtvrtek, aparatura u fontány budí zasloužený zájem trhovců a při produkci amsterdamských Housepainters si můžete pořídit mražené tresky, keramiku nebo zaručeně pravá trička Nirvany.

Oběd ve Velhos Tempos vystačí až do večera, jednu z místních pamětihodností bistro Paulista jdeme navštívit jen tak, na tamní vyhlášený sendvič s párečky žel nedojde. Atmosféra level maximum, podobně jako o pár desítek minut později v dalším bistru Café Piri Piri. To leží za řekou ve čtvrti Barcelinhos, výhled na opulentní hradby města je k nezaplacení. Až po návratu si přečtu, že most, po kterém řeku Cávado překonáváme, začali stavět ještě o třicet let dříve než ten Karlův. Možná proto tam není místo ani na dvě auta vedle sebe, natož pro pěší. „Tamhle před více než deseti lety probíhal festival Milhões de Festa, na kterém jsme pracovali s Marcíem,“ ukazuje na travnatou kaskádovitou plochu na břehu řeky José Roberto Gomes, kterému nikdo neřekne jinak než Zezinho a najít ho můžete například v sestavě kapely Cobrafuma. Zezinho zná moc dobře „naše“ Vole a další tvrdé party, právě ten nás do nenápadného bistra zavedl. Narodil se prý za rohem a nikdy za barem neviděl nikoho jiného než dva staré pány, co jsou tam (do)dnes.

Opuštěné nákupáky mají i v Barcelos. Koncert portugalské hardcore kapely Hetta probíhá v pasáži Barlos, kterou okupují DIY designové shopy a second handy. Záhadou mi je lokace, vstup vede přímo ze snad turisticky nejrušnější ulice. Ale je to tradičně prosté. „Tady není koho rušit, nikdo tu nebydlí, jsou tu jen airbnb byty a kanceláře,“ říká Zezinho a doplňuje: „Marcío a pár dalších místních rodáků si to tady pronajali, dneska už se z toho stalo centrum nezávislé kultury.“ Poslední koncert pak probíhá v dalším opuštěném nákupáku, diskotéka s chytlavým jménem Vaticano je stejnou měrou legrační jako fascinující, tady se snad poprvé setkáváme s pořádnou ochrankou a nějakými pravidly. Kamarád Julián Mayorga sem se svou fantaskně dryáčnickou show zapadne ideálně.

KNIHKUPECTVÍ I KRÁLIČÍ NORA

Snad nejsilnější koncertní zážitek přináší omamná show baskické princezny Verde Prato, která má těsně před vydáním nového alba. Čarovné, jakoby zpomalené rytmy, decentní syntezátory a hypnotický, zavazující vokál. Na čtyřicet minut se zastaví čas, téměř okamžitě zapomínám i na to, že jsem si (blbec) nezjistil dříve, že ve Fundação Cupertino de Miranda, v jehož krásném sále koncert probíhal, je k vidění výstava ke 100 letům surrealismu. Soustředím se na koncert a v určitých chvílích prožívám Twin Peaks momentum jak z repertoáru bratří Hornů. Ana Arsuaga, jak zní pravé jméno Verde Prato, hraje nádherně dráždivé hry. Spiklenecké i okouzlující.

Do městečka Famalicão vyrážíme vlakem, třetí den už převládá únava. Podobný typ festivalu, kdy musí člověk neustále někde být načas, je náročný. Na čas, přesnost i odpovědnost. S Moody Moon Noize se snažíme – po vzoru jiných akcí, samozřejmě – o neotřelé kontexty, site specific koncept nebo jednodušeji moment překvapení. Square v tomto ohledu došel snad nejdál, co pamatuji, hned na prvním ročníku, jednou připomene školu v přírodě, jindy turistický výlet. Čtyři dny, každý v jiném městě, každá show v jiném venue, až na výjimky typu afterparty. Náročné tak není jen neustálé cestování a přesouvání, ale také střídání prostředí, navíc najít bíločervený prapor se jménem festivalu označující jednotlivé prostory není občas jednoduché.

Třeba je i vydechnout, energickou show v Lisabonu usazených Fidju Kitxora tak zvládáme už jen vsedě. Euforická směs kuduro rytmů, vokálních samplů, kapverdské melodiky i field recordings funguje náramně, ale posezení s vínem u stolků tržiště Praça, kde koncert probíhá, je příliš lákavé. Právě podobné uvolňující momenty zůstávají v paměti stejně dobře jako ty nejlepší hudební zážitky, například sotva pár minutové intermezzo v kavárně Flor do minho ve Famalicão nebo hned několik prostorů přímo v Braze – zmíním útulný podnik Letreria, kombinující knihkupectví s respektuhodnou nabídkou řemeslných piv, nebo neméně pozoruhodný Juno, kde měl původně vystupovat zástupce labelu Nyege Nyege, rezident nizozemské metropole Guillermo Schuurman. O přesunu jeho show se dozvídáme ve chvíli, kdy dorážíme na místo, prostor, v jehož přízemí najdeme vyhlášenou restauraci, se v prvním patře mění ve všehoschopný klub, v němž evidentně ústí králičí nora. Obsluha nás přesvědčuje k tomu zanechat na zdi balkonu tag nebo podpis, nakonec si drobnou značku neodpustím. Už pro tu krásu samotného gesta, jak znělo ve filmu Holy Motors. Interiéry mohli klidně natáčet tady.

ZNOVU SE VRAŤ!

Podobně hojivý efekt měla výstava Kim Gordon Object of Projection, umístěná ve zmíněném centru GNRtion, kde probíhala konferenční část a poslední den se zde také hrálo. Ve dvou shlucích menších místností umístěná expozice americké umělkyně (pod kuratelou Lawrence Englishe) nabízela útěk i klid před konferenčním úlem. Právě v GNRtion vystupovali staří známí jako Fvlcrvm nebo polský all stars band Alameda, oba koncerty měly úspěch, ale závěr čtvrtého festivalového dne už byl ve znamení únavy. Což neznamenalo, že by se nekonalo tradiční putování po místních pamětihodnostech, včetně restaurace Um cibo no prato, která nabídla možná největší gastronomický zážitek, nebo punkového Café Concierto. To neodbytně připomnělo pražskou Sedmičku.

Během sobotní odpolední procházky v hlavě stále zní set zmíněného De Schuurmana, který řadím mezi možná to nejlepší, co jsem mohl živě z produkce labelu Nyege Nyege vidět. Tradiční rytmy, surinamské melodie i kyselinové synťáky. Poslední den nabídl neméně intenzivní zážitek v podobě koncertu Rocío Guzmán, flamenco a elektronika pohromadě zase trochu jinak, navíc v úžasném prostoru Salão Medieval da Reitoria místní Univerzidade do Minho. Zrovna ve stejnou dobu festival uvedl taky jinou, tradičnější podobu flamenca – projekt Cantes malditos svedl dohromady zpěváka Antonia Fernándeze a kytaristu Pedra de Diose (jinak Guadalupe Plata). Ještě intenzivnější bylo vystoupení ženského gnawa „orchestru“ Asmâa Hamzaoui & Bnat Timbouktou v okouzlujícím Theatro Circo. Ani uhrančivé marocké rytmy ovšem únavě neodolaly.

„Nesta casa, vá entrando, vá pedindo, vá pagando, vá saindo,“ tak zní zmíněné heslo, něco jako: „V tomto domě platí pojď dál, zeptej se, zaplať a odejdi.“ Sám pro sebe si přidávám ještě: znovu se vrať. Vždyť co taky jiného, když jsem za čtyři dny v Braze a okolí skoro nic nestihl?