ScreamJay | Články / Reporty | 24.11.2016
Ferrari v mlze, nesmělý projev krize středního věku, plíživá kocovina z Gnod a hipsterská limča na baru. Vystřízlivění u jazzu jako forma terapie? Ten večer dobrovolně padám do neznáma, jak je mým dobrým zvykem, se sklopenou hlavou. Rezervovaná improvizace předskakující čtveřice Oker, stále ještě vyčkávám. V šachu mě drží především specifická atmosféra radlické sportovny, která, jak se později ukáže, sehraje zásadní roli. Proč je tu vlastně ta zatracená propast? Možná zbytečně ztrácím čas hledáním zásadního motivu. Celé mi to připomíná fiktivní soundtrack syrové kriminálky Denise Villeneuva, kde muzika prakticky nekoresponduje s dějem a přesto s ním nějak podivně souzní. Rozladěná harmonie, které chybí dobře naladěná Björk. Lidé jsou nadšení, mě však zůstává pouze tázavé ticho ukotvené mezi špičkami bot. Bude líp.
Nikdy nevěř kravaťákovi v okopaných křuskách a lásce, která uhýbá očima. I když jsem v sále možná jediný, kdo dosud nepoznal Supersilent, spoléhám na intuici a důvěrná doporučení. Předpojatá realita čeká na sen, ve kterém by konečně prozřela. Nálada kolem se rychle mění, abstraktní předehru střídá dronující noir. Vábení jelenů, hmatatelné vibrace? Ståle Storløkken a Helge Sten v dialogu, který vizuálně připomíná dva jazzmany, co zaníceně hrají stolní fotbálek, i když už jim dávno nepadají míčky. Breakbeat, beat, drum'n'bass údery tyčí do vodovodní trubky, bezprostřední hluková intenzita a přímotop, který mi pozvolna připaluje pleš. Naproti tomu, ty prchavé, vlídné a hloubavé pasáže servírují vypočítavě, jako smířlivé ostrůvky v kontrolované bouři. Jednou tě minou, podruhé nepustí. Ohlušující finále pak pouze podtrhuje fakt, že Supersilent hrají přesně ten typ muziky, na kterou jste i uprostřed davu docela sami. Je jedno, jestli procházela bázlivě kolem, nebo rvala na cáry, svou neosobní autenticitou vyvolala velmi osobní prožitek. Možná na samé hraně perverzní nostalgie.
Alternativa 2016:
Oker (nor) + Supersilent (nor)
10. 11. 2016, Radlická - kulturní sportovna, Praha
foto © su
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.