V jednotě je síla (Jednota Neratov)

Spolek Jednota si pro své jednodenní akce umí najít unikátní místa. Po Soulkostele, kalvárii v Ostré a kostele svaté Kunhuty v Polomu došlo na další sakrální prostor, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Dramaturgicky pečlivě zvolený lineup představil legendami opředená jména, která se u nás neobjevují často a z nichž některá si dokonce odbyla svoji českou premiéru. Dlouho avizovaná akce se jevila jako z říše snů. A děly se divy.

JIŘÍ: Názory na to, které město je třeba vidět, aby člověk mohl spokojeně zemřít, se různí. Ale tvrzení, že kdo nebyl na nějakém koncertu pořádaném Jednotou, ten jako by nebyl, mám ze spolehlivého zdroje. Byl jsem v Římě, letenky do Neapole zatím nekupuji, protože zemřít se nechystám, ale než se tak stane, být je třeba. Na žádném Jednotou pořádaném koncertu jsem dosud nebyl, ale zasvěcení se mi dostane cestou od poloviny olomouckých Lebanon, kteří před třemi roky hráli na kalvárii v Ostré a s nimiž do východních Čech jedu. Co ty, jsi v jednotě se svým bytím?

PROF. NEUTRINO: Na akci „terapeutické skupiny pražských nezávislých promotérů” Jednota jsem zatím taky nebyl, ale dobře znám z výletů po Orlických horách obec s prosklenou střechou kostela a mysteriózním geniem loci. Dle zvěstí má téměř dokonalou akustiku. Filozofická otázka po jednotě bytí je však velice fluidní, a kdy nás smrt zaskočí, pravděpodobně nikdo nevíme. Poslední místo hodno k vidění může být v globálně propojeném transkulturním světě téměř kdekoliv, takže proč ne třeba právě v Neratově, kde se povedlo malou zanikající vesničku na území bývalých Sudet přetvořit na respektované kulturní a duchovní centrum?

JIŘÍ: Kostel Nanebevzetí Panny Marie k podobným úvahám vyloženě svádí. I já jsem tam v minulosti byl, a když jsem viděl pozvánku na akci, byl pro mě prostor jasným headlinerem. Kapely v lineupu pro mě kromě domácí Amelie Siba byly ještě nedávno spíše velkou neznámou, seznamoval jsem se s nimi, až když jsem věděl, že na akci pojedu. Na přípravu jsem měl dost času, přesto celou diskografii Supersilent nebo Xiu Xiu jsem fakt nenaposlouchal, ale třeba Moin mě chytli okamžitě.

PROF. NEUTRINO: Pro mě je norské avantjazzové trio Supersilent už dávno legendou, jejich improvizační experimenty zatím studiově zakončené albem 14 z roku 2018 jsem před pár lety dost poslouchal. Bylo to jméno, který mě hned trklo, že ve spojení s prostorem to bude unikátní. Ponětí jsem měl i o postmoderní odnoži Swans/Xiu Xiu, na kterých už jsem kdysi byl, a o projektu veterána italské alternativní scény Eralda Bernocchiho SIMM, který měl překvapivě českou premiéru, což byla další velká výzva.

JIŘÍ: Amelie Siba byla jediným domácím zástupcem, když pominu DJe Dáseň nad ránem, a celý večer otevírala. Trochu jsem doufal, že s Kryštofem Kříčkem zahraje i nějaké skladby z projektu GbClifford, dostali jsme ale převážně z aktuální Gently Double A s méně známou skladbou SloMo na závěr. Její jméno v lineupu takové akce by mě ještě před rokem překvapilo, ale s ohledem na to, kam svojí aktuální tvorbou směřuje, jsem neměl pochyby. Oceňuji její skromnost, to, že se nikam za každou cenu necpe, není ji moc vidět. Vlastně mezi křtem a koncertem na Jednotě hrála v létě pomálu, ale třeba na Creepy Teepee, což je zavedená značka. Z její strany to jsou jasné signály, které zaznamenali i moderátoři Špíny, kteří si ji nedávno do pořadu pozvali, a já se moc těším na další setkání i na její další tvorbu.

PROF. NEUTRINO: Já zatím vyčkávám, kam její hudební kroky povedou, nerad bych dělal závěry podle prvního koncertu, co jsem viděl, ale jak naznačují její novější písně, které obsahují i práci s beaty a výraznější hru se zvukem, může dojít k zajímavé proměně, což naznačil i její koncert.

fotogalerie z akce zhlédněte tady a tu

JIŘÍ: Na okamžik, kdy uslyším „Hello? Do you hear me? Can you hear me?“ ze samplu v písni Malone od Moin, jsem se těšil dlouho. Vystoupení bubenice Valentiny Magaletti a hudebníků z Raime jsem naslouchal zblízka vsedě na dlažbě. Často jsem se nechával unést fascinující hrou kouře a světel v klenbě kostela, kde se ztrácela a zase zjevovala skleněná plastika jeho patronky a kdy jsem s každou další písní litoval, že jejich set je stejně jako všechno pomíjivý. Občas se mi ztrácela basa, kterou jsem lovil po paměti z desek, ale možná byl problém jen na mém místě. Na dark ambient Svarteho Greinera jsem se přemístil na lávku mezi věžemi kostela, odkud se nabízel celkový pohled na jednolodní interiér, což zase nabídlo jiný vizuální zážitek. A Supersilent pak celý prostor doslova zhmotnili.

PROF. NEUTRINO: Shodou okolností jsem byl před dvěma týdny na festivalu SpaceX, kde hrál lídr Supersilent trumpetista Arve Henriksen, ovšem bez věrných souputníků Helgeho Stena (aka Deathprod) a Ståleho Storløkkena. Tito pánové společně se svým sofistikovaným elektronickým vybavením v Neratově předvedli nevšední zvukové oratorium – jakousi reminiscenci na Dantovo peklo s Munchovým Výkřikem na tváři. Jejich kaskádovitě stupňované skladby zpravidla začínaly od subtilních ambientních ploch, aby vygradovaly ve všeprostupující hlukovou stěnu bez vlastností. Je jen s podivem, že noisové poryvy nevysklily střechu kostela. Vše až překvapivě velmi střídmě podpořil Henriksen trubkou, kterou procesoroval tak, aby záhy splynula s celkem. Poslech byl náročný a koncert možná až příliš dlouhý na to, aby se některá schémata neopakovala a udržela člověka v bdělé pozornosti. Měl jsem i pocit, že norské trio si občas záměrně zahrává s trpělivostí posluchače a vše je tak trochu vtip. Obdobný zážitek mi kdysi naživo zprostředkovali Autechre, hrající v úplné tmě, nebo Matmos se svým zvukovým varieté. Tak nějak by mohla znít vážná hudba budoucnosti.

JIŘÍ: Druhou scénou byl sál společenského domu U Proroka pod kostelem, kde hráli Xiu Xiu. Byl jsem zvědavý, jestli svůj koncert postaví na písních z novinky Ignore Grief, což by ale byl čirý masochismus, který je snad lepší nechat si na doma. Zahráli Esqueritta, Little Richard, ve které Angela Seo repetitivně opakuje titul alba, jinak došlo na průlet bohatou diskografií a na vděčný výlet do Badalamentiho městečka Twin Peaks. Tady byli všichni doma. Namísto tabulky čokolády pro radost nám Jamie Stewart nabídl možnost výběru písně na závěr. Stupid in the Dark byla jasnou a dobrou volbou, stejně jako aktuální posílení dvoučlenné sestavy bubeníkem Davidem Kendrickem z někdejších Devo, jehož soustředěnost moji pozornost strhávala více než teatrální dramatičnost frontmana.

PROF. NEUTRINO: Určitá teatrálnost přesahující v performanci tam jistě byla, ale dobře zapadala do celkového vyznění postmoderně přetaženého žalu skupiny, kde není jasné, co je ještě myšleno vážně a co je už parodie, tak jako u filmů Davida Lynche, jejich velkého inspirátora.

Prověřenou veličinou byl i veterán italské alternativní scény, producent Eraldo Bernocchi se svým projektem SIMM, jehož dark dub je posvěcen i samotným Mickem Harrisem, strůjcem zásadního elektronického projektu Scorn. SIMM se mu v lecčems podobá, primárně v pomalých a proklatě hutných beatech, spojených s temně mystickou atmosférou, kterou potvrdil i na albu Too Late to Dream z roku 2021, kde hostoval i londýnský rapper Flowdan, známý ze spolupráce s The Bug. I zde je možné hledat styčné body. Naživo Bernocchi dostál očekávání a ponořil potemnělý sál do hypnotické bubliny, podpořené minimalistickými vizuály, kde se dubový opar snoubil s temnými basy a táhlými analogovými synthy. Vše samozřejmě řádně psychedelicky rozechované, takže mlha by se dala krájet jako v temném lese opodál.

Na SIMM pak plynule navázal projekt producenta halícího svou identitu pod názvem 3Phaz, jenž je výrazným zástupcem káhirské elektronické scény. Ten mystickou auru temného dubu pomalu sňal a pozvolna rozjel svůj ranní „partyově” laděný set v duchu dubstepu a techna s notnou příměsí egyptského žánru shabbi. A pomalu pohupující se postavy se brzy přeměnily ve freneticky tančící derviše. Jeho hudba nebyla tolik poslechová jako většina protagonistů „festivalu“, ale splnila svůj účel rozhýbat prosezená a zimou prokřehlá těla z kostelních prostor. Škoda že pak nevystoupil původně plánovaný DJ Dáseň, jehož nepředvídatelné sety jsou jako reklama na anarchii.

JIŘÍ: Občas jsem vyhlížel, jestli v průběhu večera neuvidím faráře Josefa Suchára, zajímaly mě jeho pocity, ale vidět ho nebylo. To vnímám jako projev důvěry z jeho strany, kdy neměl potřebu vše dozorovat, a to, že dal zelenou k uskutečnění takové akce, si zaslouží obdiv a velký dík, který patří také pořadatelům. Vše mělo dokonale hladký průběh, k prostojům docházelo snad jen při čekání na občerstvení, ale celková organizace i komunikace s návštěvníky byla příkladná.

Pokud tu pan Suchár na začátku devadesátých let přišel jako do lidmi i bohem zapomenuté obce, aby začal psát její nový příběh, myslím, že tentokrát všichni odjeli s nezapomenutelným zážitkem. Ne nadarmo se o místě hovoří jako o neratovském zázraku. A já vyhlížím další raison d’être. Zase za rok?

PROF. NEUTRINO: Je chvályhodné, když se jednotliví promotéři dokážou dát dohromady, ještě pod názvem Jednota, jež má v logu lehce upravený znak družstevního maloobchodu malých obcích za dob socialismu, a společně připravit takovýto podnik. Jen horský chlad začínajícího podzimu trochu rušil celkový dojem, ale to není výčitka. Zemité a obzvlášť hořké pivo z tamního pivovaru Prorok bych čekal o trochu levnější, ale budiž, taková je doba a minipivovary je dobré podpořit. Po probuzení ve stanu poblíž kostela nás čekala dokonce snídaně, za což pořadatelům dík. Akce v Neratově si určitě zaslouží další pokračování. V jednotě je síla!