Struny ve větru, vítr ve strunách (Strangers in the Pacino)

Zvukovky mi nevadí. Líbí se mi, když můžu muzikantům koukat pod ruce, nenápadně sledovat, jak si zesilovače uzurpují prostor, jak podlahu pomalu pokrývají všechna sofistikovaná udělátka a sledovat okamžik těsně před tím, než se z ničeho stane něco. To ticho před bouří, kdy vlastně vůbec není ticho, všechno skřípe, kvílí a praská a tím nejdůležitějším je zvukařovo momentální rozpoložení, protože bez něj si nikdo ani nevrzne. Doslova. Zdejší soundman naštěstí ví, co dělá, a kapely, které u Mloka vystupují, nemívají problém. Na vlastní uši se o tom mohli přesvědčit všichni, kteří přišli okouknout lo-fi folkaře Strangers in the City a tři divočáky z Orlové vystupující pod jmenovkou Pacino. Známé tváře doplnilo několik zvědavých noviců, a i když to tak zpočátku nevypadalo, sešlo se nás toho říjnového večera tak akorát.

Říkejte si tomu třeba „Planety efekt“, ale zdá se, jako by kapely z maloměst v posledních letech ztratily přehnaný respekt a řekly si, proč má Praha slíznout všechnu smetanu. Co chvíli se na české alternativní scéně vyloupne nové jméno s kořeny v končinách mimo obvyklá centra. Vysvětlení je jednodušší, než by se mohlo zdát. Ta muzika je prostě dobrá. Ve Veselí nad Moravou jsem nikdy nebyl, ale po vystoupení tamních Strangers in the City jsem dostal chuť vypravit se tam, abych zjistil, co dělá jejich hudbu takovou, jaká je. Nejen songy z aktuálního alba South, ale i ty z prvního ípíčka působí klidně, vyrovnaně, avšak nijak zvlášť melancholicky či potemněle, jak bývá u zasněných folkařů zvykem. Jakubův specificky podbarvený vokál dělá z každé skladby zádumčivou a nesmírně intenzivní záležitost. Těžko uvěřit, že ten nenápadný jinoch za mikrákem je majitelem natolik neotřelého hlasu. Jeho písně mají myšlenku i nepředstíranou hloubku, stačí pár tónů, pár vět a hudba SITC se vás dotkne tam někde uvnitř.

Upřímné pocitovky zní navzdory intimnímu podání robustně a suverénně, přesto je v nich jakási zvláštní zastřenost či roztřepenost, která o sobě dává nejvíc vědět při přechodu mezi jednotlivými verši. Takový hlas nelze oposlouchat. Kde já jsem to jenom… no jasně, Paul Banks z Interpolu, schválně si pusťte Antics nebo Our Love to Admire. Jiné hřiště, jiná liga, stejný sport. Lenčin doprovodný zpěv je čistý a křehký jak broušené sklo. Ti dva nezapřou, že jsou pár. Nejde jen o pošťuchování při zvukovce, ale o vzájemnou harmonii, nebo chcete-li chemii, která je mezi nimi po celý set přítomna a třeba v songu Twins téměř hmatatelná. Vystupují skromně, takřka introvertně a sympaticky. Jakub klidně zabrzdí v půlce písničky, se slovy „to nedám“ si posune kapo blíž k tělu a vezme celý song znovu. Respekt!

„Jak to máte dlouhý?“ „Patnáct až dvacet.“ Naživo jsem je poprvé slyšel v červnu na Hlubině na Chee Chaakově rockové náloži. Zvuk nebyl nic moc, ale už tehdy bylo znát, že podobná kapela tady chyběla. Zvukař nevystlal okénka kusými válendami pro nic za nic. Pacino předvedli takový hukot, že by si z fleku mohli říkat (Tony) Montana. Dokonalý protiklad k hloubavě pozvolným Strangers in the City. Jednoduché riffy, rychlost, křik. A frontman vypadá jako Lukáš Grygar! Zatím mají k dispozici dravé ípko „Ne tak daleko“, které zní naživo skvěle, jenom jsem měl chvílema dojem, že pánové úspěšně recyklují jeden dva chytlavé motivy a v nepatrných obměnách to tam solí pořád dokola. Song „Hezky“ nehezky připomíná jednodušší a rychleji zahraný „Hit 1“, poslouchám a kývu se dál a znovu si říkám, sakra, nehráli to už před chvilkou? Na ploše dvacetiminutového setu docela problém. My Favourite Game od Cardigans, nenechám si to vymluvit. Odpich by byl, ale splývá to. Takže než zatleskám, počkám si na regulérní řadovku a budu zvědav, jak se kapela naživo popere s dvojnásob dotovanou koncertní minutáží.