Jakub Béreš | Články / Reporty | 12.10.2015
Sobotní dramaturgie klubu Chapeu Rouge většinou nebývá přívětivá k písničkářům. Přesto se jednou za čas stane výjimka a do proudu tanečních akcí se protlačí jedna intimnější. Davy turistů štosujíce se v Jakubské ulici si musí na svoji dávku špinavého rámusu chvíli počkat. V sobotu dostala přednost irská osmnáctiletá zpěvačka Soak.
Support „Jéčko“ nechal ostatní doma a před vyprodaným klubem se předvedl sám s kytarou. A nic bych na tom neměnil, tentokrát by slovo předskokan bylo urážkou. Úvodní anglické písně nutily pochybovat o tuzemském původu zpěváka, rázem jste se ocitli v nehostinné krajině severní Anglie a romanticky vypluli směr Island. V půli široké cesty se kurz obrátil nazpátek domů, domů do Prahy. Atmosférické melodie se rozplynuly a vítr do plachet přidaly české texty vyprávějící příběhy o holkách a klucích, o radostech a o smutku. Indiefolkový zpěvák jako floskule na hranici popu? Ne, Jéčko spojení naplňuje a k popovým odbočkám se vůbec nepřibližuje.
Soak navázala na intimní atmosféru a bez zbytečného povídání, které by vlastně zbytečné nebylo, spustila trojici akustických songů. Mimo písně působila chladně a nezaujatě, kontakt s publikem nula. Zato když zpívala, všechno bylo, jak má. Na osmnáctiletou nesmírně vyspělý výkon, z něhož byla cítit silná osobní zkušenost. A přestože nejde o existenciální texty, puberťačky se většinou dívají na svět úplně jinýma očima. Tím spíš, když hledáte sami sebe a do toho se vám doma hádají rodiče. Směsice dream „teen“ folku oslovuje i starší posluchače a těch mladých byla v klubu menšina.
Dvojčlenná doprovodná kapela byla poněkud navíc, jakkoliv zpestřovala celkový zážitek. Set sice gradoval, ale vyvrcholil mnohem dříve, než bylo v plánu, a možná ani žádný vrchol neměl. U Soak je zbytečné chtít show, stačí sledovat, jak proplouvá životem holky s chlapeckou vizáží ze zapadákova, holky, která rezignovala na gender. Sobotní večer nakonec měl pomyslný vrchol a tím byl nenápadný přídavek, který Soak odehrála uprostřed sálu samotná s kytarou a bez mikrofonu. Jen škoda, že žijeme v době s mobilními telefony, které jsou opatřeny fotoaparátem s bleskem…
Soak (uk) + J
10. 10. 2015, Chapeau Rouge, Praha
foto © Jakub Václavek
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.