J alias Jéčko: Jak získat sebevědomí, i pokoru

Moje první zkušenost s Jéčkem se odehrála na přednášce pořádané Kreatonem na téma: čeští hudebníci do zahraničí. Z šestice vystupujících mě jeho názory zaujaly nejvíce. O měsíc později hrál v pražském Chaepau Rouge jako support britského objevu Soak, která byla za svůj debut nominovaná na Mercury Prize. A jeho koncert na mě udělal větší dojem než celá Soak. Jaká byla Jéčkova americká tour a jak by jí porovnal s tou českou? Kde jsou ty největší rozdíly a kde leží cesta ven?

V Americe jsi byl s tamní kapelou Hey!Rabbit, se kterou jsi hrával, když působili v Česku. Dokázal by sis představit podobný projekt bez jejich podpory?
Doufám, že nebude znít nevděčně, když řeknu, že teď už jo. Když jsem se do Ameriky vydával, nevěděl jsem, co očekávat - jak od toho, jak budou koncerty probíhat, tak od toho, jak mě bude tamní publikum brát. Velice rychle jsem se ale znovu přesvědčil, že kolem alternativní hudební scény se motá řada velice nápomocných lidí, a pokud děláš něco, co má hlavu a patu, tak není důvod, aby tě nepřijali mezi sebe, ať je to kdekoliv po světě. Takže když řikám, že bych si to uměl představit bez primární podpory Hey!Rabbit, tak to myslím samozřejmě trochu nadneseně. Ale chci tím říct, že nemá smysl si zoufat nad tím, že člověk nemá nikoho, kdo by to všechno udělal za něj, ale stačí se do toho globálního procesu zapojit a je jedno, kdy, kde a jak. Protože jediné, co je potřeba, je upřímnost, odvaha a občas i vytrvalost. Když jsem Rabbitům před dvěma lety nabídl, že pojedem na společné turné (nejdřív po České republice a pak po Polsku), nikdy jsem si nepředstavoval, že oni mě pak vezmou do USA. Dělal jsem to prostě proto, že se mi líbila jejich hudba a chtěl jsem je podpořit. Postupem času se z toho vyvinulo hluboké přátelství, které při mé cestě do Ameriky hrálo velikou roli, neboť jsem primárně chtěl navštívit kamarády, s nimiž sdílím společnou vášeň - hudbu. Tyhle věci se nedají dělat zištně, aspoň ne na naší úrovni. Nikdo by mě do USA nezval, kdybychom si nesedli především lidsky.

Jak tour hodnotíš s odstupem?
Zažil jsem měsíc, během kterého jsem získal sebevědomí i pokoru, hlouběji jsem pochopil, jaký smysl má to, co dělám(e), nechal jsem se inspirovat hudebně i životním stylem a recipročně jsem zase inspiroval ostatní, ztratil jsem řadu iluzí o fungování americké společnosti a nabyl řady ideálů o tom, jak by svět fungovat měl, a o tom, co všechno už v Česku funguje a o co bychom měli pečovat.

Zpíváš česky i anglicky, zpíval jsi dvoujazyčně i tam? Vnímal jsi změnu nálady u návštěvníků, když jsi přecházel mezi jazyky?
Většinou jsem hrál sedm anglických a dvě české písničky. To byl přibližně ten poměr, kdy jsem cítil, že čeština publikum baví jako něco autentického a obsah jsou si schopni domyslet z toho, co jsem před písničkami říkal, a z předchozích textů, kterým rozuměli. Co se týče mých anglických textů - poprvé jsem měl pocit, že jsou skutečně doceněné. Je to naprosto logické a nemůžeme se tvářit, že angličtina nevytváří v českém prostředí jazykovou bariéru. Proto jsem taky poslední dobou začal zpívat i česky. Nicméně zpátky k Americe – bylo to příjemné zjištění, že mým textům lidi nejen rozumí, ale dokonce je považují za kvalitní. To je věc, kterou mi doposud málokdo řekl - že mám dobré texty -, a to je u písničkářství celkem zásadní. Paralelu bych našel i u muzikální stránky. Vím, že v českém kontextu je moje tvorba vnímaná jako něco inspirovaného západním indie folkem, ale když jsem hrál na Západě, nikoho ani nenapadlo, že by to nebylo něco autenticky českého. Vlastně jsem se ostatním písničkářům, se kterými jsem hrál, ani tolik nepodobal. Všechno je to věc perspektivy. Dodalo mi to sebejistotu, kterou bych rád přenesl i na další kapely u nás. Celá ta věc, které se říká „světový zvuk”… někteří to považují za hlavní měřítko kvality, podle mě to je mýtus. Nic jako „světový zvuk“ neexistuje, existují jen zvuky lokální, resp. osobní, do kterých se promítá celá řada vlivů. To, o čem by se dalo mluvit jako o „světové” kvalitě zvuku, je podle mě zaprvé podmíněno vyhraností kapely, která je např. u amerických skupin známých v Evropě daleko větší než u těch místních. Logicky. Zadruhé kvalita technického vybavení, která je v bohatších zemích daleko dostupnější, a tudíž samozřejmější. Byl bych rád, kdyby se česká scéna této iluze o nějaké světovosti zbavila a uvědomila si své vlastní přednosti a s nimi pracovala.

Myslíš, že domácí interpreti se můžou prosadit za hranicemi? Říká se, že na ně nikdo nečeká, přitom výjezdy do okolních zemí jsou čím dál tím častější.
Jsem o tom přesvědčený. Dal jsem dohromady kompilaci The Czech Tape pt 1, kde je 18 kapel/projektů, které považuju za konkurence schopné na mezinárodní úrovni. Stejně tak ale souhlasím s tím, že tam na nás nikdo nečeká, a tak se buď můžeme vydávat po vlastní ose, nebo se sdružovat do větších celků. Ovšem oba přístupy vyžadují aktivní účast každého, kdo do zahraničí chce. Zároveň je třeba říct, že hraní v zahraničí nepovyšuje ničí tvorbu na kvalitativně vyšší úroveň. Je to zkrátka realizace toho samého jen jinde a v jiném kontextu, v naprosté většině případů navíc v horších podmínkách, protože v Česku jsou podmínky pro alternativní scénu, v porovnání např. s USA, nebývale vysoké.

V Praze proběhl showcase festival Nouvelle Prague. Může jeho česká dramaturgie může zaujmout i jinde? (2015 – Dusilová, Mady Rybycad, Ghost Of You, Sundays on Clarendom Road, Wild Tides, James Harries, pozn. aut.)
Mně osobně přijdou showcasové festivaly jako konstrukt, který ničemu neprospívá. Z pohledu řadového diváka mi to připadá jako něco, co se mě snad ani netýká, protože primárním cílem je spojit kapely s vlivnými lidmi z branže. Lidi z branže se ale o všech těch kapelách už dávno dozvěděli odjinud, pokud se o scénu aspoň trochu zajímají. Pokud se o scénu nezajímají, tak ze strany kapel nemá smysl s nimi spolupracovat. No a v neposlední řadě to mezi kapelami vytváří umělý duch soutěže, který by podle mě jakékoliv umělecké doméně měl být cizí.

Někteří čeští interpreti hráli na Szigetu, Great Escapu, někdo zase na Waves Bratislava. Není spíše tohle cesta ven?
Určitě. To jsou totiž skutečné festivaly, na kterých by každá kapela, pakliže vůbec uznává institut festivalů a pakliže se to žánrově hodí, chtěla hrát. To není „cesta ven”, to už je „venku”. Na to se pak organicky může nabalit další a další hraní.

Za sebou máš už i českou tour - poznamenaly ji zkušenosti z té americké?
V porovnání s předchozími turné u nás jsem byl tentokrát daleko vděčnější za každý koncert, který nám někdo pomohl zorganizovat. Snažili jsme se mít kratší sety, což je asi taky věc, ke které jsem přičichl v zámoří.

Jaký byl největší rozdíl mezi tuzemskými a zahraničními koncerty obecně?
Asi diverzita kapel, se kterými jsme hráli, a to včetně pořadí, v jakém jsme vystupovali. V USA nikoho nepřekvapovalo, když první kapela večera byl nejhlasitější hardcore, další duo hrající na ukulele a xylofon, třetí matematický postrock a čtvrtý sólový indie folkař. Tahle různorodost, pokud se nebije s koherencí, paradoxně funguje mnohdy lépe, než když se kapely seřadí od nejtišší po nejhlasitější.

Máš za sebou tři EP, ale co dlouhohrající deska? Bude sólo, nebo s kapelou?
Já nejsem moc typ na nahrávání, je to pro mě poměrně frustrující záležitost. Nicméně v plánu mám desku jak s kapelou, tak sólovou. Stěžejní je pro mě ale hraní naživo.