Foo Fighters po patnácti letech v Praze: A taky že jo

„Prostě si je kup.“ Kamarád Petr měl vždycky dobré nápady, ale je fakt, že lístky na kapelu, kterou posloucháte víc než dekádu a která se po sedmnácti letech uráčí přijet až za váma domů, jsou povinnost. Cestou do ochozů vysočanské arény se mi v hlavě přehrávaly konkrétní věci, které mám s Foo Fighters spojené. Air guitar u I’ll Stick Around, přesně synchronizovaná s nějakým raritním videem z Comedy Central. Ještě míň známé vystoupení Dave Grohla a Taylora Hawkinse v talk show u pana Kilborneho, kde předvedli variaci na Stairway to Heavenovské téma. Kontrastem přepálené oficiální video k Monkey Wrench od haxxorské skupiny Blue Dot. Tehdy jsem si to stahoval ve škole a vypaloval na přepisovatelné a tisíckrát přepsané cédéčko přímo v kabinetu pod dohledem učitele. Hardkóre! Support, jakkoliv energický a všema alternativníma kámošema vzývaný Bob Mould, se mi povedlo úspěšně minout. Oplejtačky s pořadatelem, který odmítal pustit skrz bezpečnostní rám najednou mě, mojí tašku i hodinky, si vyžádaly příliš mnoho času a zbytečné množství nervů, kulminujících v rezignaci, a spěšný běh k červené budce, kde se nepříliš vábně vyhlížející mladíci s plastovou flaškou piva starali o úschovnu. Nevadí. Dovnitř jsem přišel přesně ve chvíli, kdy Mould zahlásil slušně zaplněné aréně, že jí teda děkuje za potlesk a ať si užijem dnešní šou. A taky že jo.

Oba dva sektory na stání byly narvané k prasknutí. Po obvodu arény by se možná pár volných míst našlo, ale jinak to, i podle libozvučné kakofonie cizích jazyků všude kolem, vypadalo, že se do Vysočan sjel snad celý svět. Dokonce i ty úplně nejvíc nejvrchnější sedačky byly plné rozdivočelých capartů, kterým lístky beztak koupili jejich rodičové. To ale byla spíš výjimka; triček s FF na prsou i na zádech se všude hemžilo dost na to, aby si člověk mohl oddechnout, že tady je fakt „mezi svými“. Tak trochu jsem doufal, že se nenaplní moje nejtemnější představa a celý koncert se nebude skládat jenom z přehrávky posledního alba Wasting Light. Ne že bych ho nemusel... ale na první tři desky přece jen nedám dopustit. One by One byla druhá originální deska, které jsem si kdy koupil za peníze z kapesného. Alespoň jednu jedinou by mohli dát a budu happy! A taky že jo.

V sále se setmělo a lidi začali křepčit přesně tak, jak se křepčí, než kapela dorazí v kompletním složení na pódium. Bez zbytečných prodlev se na úvod rozjela White Limo. Ti, kteří si koupili lístky na sezení, přibližně po třech vteřinách usoudili, že to byla špatná investice a celou halou se rozjela invertovaná mexická vlna. Spodní řady vstávaly, aby zachytily alespoň trochu atmosféry ze stage, ty nad nimi zase neviděly skrz roztančené hlavy a musely vstát taky. Nakonec stáli úplně všichni a, soudě dle velmi nestabilní půdy pod nohama, se všichni skvěle bavili od první chvíle. V rychlém sledu burácely setmělou arénou, kterou jen sem tam ozařovala vkusná světelná show, vypalovačky All My Life, Rope a hlavně The Pretender, kterého si spolu s Grohlem odzpívala většina publika. Ještě předtím, než se rozjela klasika My Hero, se Dave všem omluvil, že jejich návrat do České republiky trval tak dlouho. Dokonce si vzpomněl i na název klubu na Brumlovce a jeho nenucený smích se snad upřímným vzlyknutím We’re sorry rozehřál i slovenskou rodinku vedle mě, která až doposud radši kontrolovala displeje svých mobilů. „Když jsme tu byli naposledy, měli jsme dvanáct písniček. Dneska jich máme sto dvanáct. Bude to dlouhá noc.“ A taky že jo.

Zbytek koncertu mi, pravda, trochu splývá. Staré songy, nové songy, přestával jsem mezi nima rozlišovat ve chvíli, kdy Dave nechal publikum zpívat refrén právě My Hero a já se ze všech sil snažil překřičet vedle stojící Marušku. Alespoň doufám, že se tak jmenovala. Jinak, sorry! Jediný moment, který z něj, možná trochu nepatřičně, vystoupil, bylo dovádění dětí celé kapely na pódiu během hraní Monkey Wrench. Grohl si naštěstí byl vědom, že rozesmáté žvýkačkové tváře, sedící přímo pod bubny Taylora Hawkinse, nejsou na rockový koncert to pravé ořechové a mile, ale důrazně je všechny vykázal do zákulisí.

Skoro dvě hodiny hudby, během nichž se stihlo odehrát osmnáct písniček, utekly stejně rychle, jako můj puls z měřitelné stupnice. Propocené šedé tričko, které jsem si zkušeně zakrýval kostkovanou košilí, bylo tou nejlepší známkou super show. Ale pořád to ještě nebylo všechno. Přídavek otevírala Times Like These, kterou Grohl zahrál z větší poloviny zcela bez pomoci svých kolegů a v publiku sem tam problesknul zapalovač, popřípadě displej iPhonu. Následovala Dear Rosemary, před kterou si pozvali Boba Moulda, aby si s nimi taky zahrál, když už ji napsal... A pak vrchol. Něco neskutečného! I když, jak pro koho. Maruška i ostatní Marušky okolo se jenom zdvořile pohupovaly do rytmu, naprosto netušíc, že slyší historii. Foos totiž zahráli Winnebago, skladbu z roku 1992, kterou Grohl napsal ještě v době, kdy bubnoval v Nirvaně a nahrál pod pseudonymem Late! Kapela ji živě nehrála od konce roku 1996 a Dave se ještě předtím, než hrábnul do strun, tázavě podíval na kytaristu Chrise Shiftletta, jestli si fakt troufá – a jestli teda jako jo. A taky že jo. Finální Everlong, která nesmí chybět, celý večer uzavírala. Možná jste mě viděli venku na obrubníku, jak mlčky sedím, koukám na oblohu a pusa se mi pomalu kroutí do tvarů písničky Big Me. Nehráli ji, ale to nevadí.