Roskilde 2017: Gumáky - nejlepší přítel člověka

Co by to bylo za festival, kdyby nebylo bahno? Déšť přes noc neustal a ráno na nás čekala nechutná hnědá břečka. Výrazy nešťastníků, kteří si zapomněli holinky, byly dojemné, naštěstí sdílení žalu byla práce jako stavěná pro Nikolaje Vonsilda. Frontman kapely Cancer tasil své falsetto, zpíval o smrti, ztracené lásce a Avalon stage zaplnil zármutkem. Žal jsem měl v srdci i po koncertu Of Mice and Men. Kapela, která mě v roce 2010 přivedla na scestí americké hardcoreové scény, téměř ignorovala existenci prvních dvou desek, nedošlo ani na nejpopulárnější Second and Sebring. Pařba to ovšem byla skvělá - nekonečný moshpit dal na sobecké strasti zapomenout.

Všechny špatné myšlenky pak smetl ze stolu Josh Tillman aka Father John Misty. Na začátku koncertu představil hrubý obrys konceptu letošního alba Pure Comedy a pak přišla řada na starší skladby včetně Only Son of the Ladiesman a Hollywood Forever Cemetary Signs. Bývalý bubeník Fleet Foxes předvedl ladné tanečky i procítěnou choreografii. Hlavní stage se po něm ujal další exbubeník, nyní frontman - Dave Grohl. Foo Fighters se na Roskilde vrátili po dvanácti letech a na šplhání po zvukařské věži letos nedošlo, zato pětaosmdesátitisícový dav zpíval Best of You a These Days. Grohl se nám snažil namluvit, že není Ježíš, ale déšť se v tu chvíli uklidnil na minimum, což asi nebyla náhoda.

Na dobrou noc bylo nachystáno vystoupení švédských Icona Pop. Ty na stejné scéně stály už před třemi lety a výbušný electropop ještě dozrál. S několika novými skladbami a hlavně osvědčenými hitovkami All Night, Ready for the Weekend nebo I Love It si obecenstvo podmanili. Posledních čtyřiadvacet hodin festivalu je před námi. V nohách mám dobře přes 150 kilometrů a v gumákách chodidla vypovídají službu. Stejně ale skáču do tří ráno v předním pitu. I don’t care, I love it..