Tatranský tyjátr aneb do třetice všeho ďábelského

Majster a Margaréta. Poslední díl zcela neplánované trilogie. Předcházela Bianka Braselli, žena se dvěma hlavami a Prorok Ilja. Spojeni slabou morálkou, silným moralizováním, láskou i smrtí až za hrob před Bohem i Ďáblem. Tří a půl hodinová inscenace podle románu Michaila Bulgakova ve speciálním tatranském šapitó na slovenský způsob. Představení, na které dorazil Stalin i prezident, první s houslemi, druhý s lidskou tváří. Blázinec s tenkými stěnami, ďábel, který si nikdy nezahryzne, známé tváře vyhlášených slovenských herců, kteří během roku hrají na divadelních prknech a běhají po place při natáčení filmů a seriálů. To vše v režii Ondreje Spišáka, duše Teatro Tatro, kterému v něm už za víc jak 20 let prošlo pod rukama skoro 150 herců.

Představení, které se vymyká. A ne snad proto, že je tak dlouhé, ale nýbrž proto, že je tak šílené. Stejně jako předloha. Bulgakovova uhrančivá kniha představuje velkou výzvu i pro odhodlané čtenáře, natož pro divadelní režiséry. Na to pak potřebujete zběsilou partu všehoschopných nadšenců, speciální šapitó, vynikajícího výtvarníka a stroj času. Pokud se vám podaří tohle všechno nashromáždit, tak zorganizujete velkou výpravu do Moskvy po stopách románu a s nově nabitou inspirací a ještě větším odhodláním začnete tvořit. Teatro Tatro vzdoruje zavedeným pořádkům kamenných divadel, aby mohlo zůstat tak svobodné, jak to jen jde. A tomu odpovídá i představení, které jsme mohli po dva dny v rámci festivalu Za dveřmi na pražském Výstavišti Holešovice shlédnout. Klíčové slovo? Odhalení. Divadelní kritik, který má ke všemu co říct. Přítomen. Mimo jiné připomínka toho, že se dá burcovat a do všeho kecat do té doby, než budete na dostřel. Neustálá přítomnost mužů v černém, kteří jsou kombinací pracovníků ostrahy se zástupci tajné policie a tělesnou stráží státníka. Četba originálního rukopisu. To sotva. I když…ta kapka od boršče tam je, takže to musí být originál. První kapitola začíná. Jak je psáno, tak je dáno. Ivan Nikolajevič Bezdomovec a Michail Alexandrovič Berlioz se spolu sešli na Patriarchových rybnících, aby spolu popili teplé malinovky a setkali se s ďáblem. Jednomu z toho jde hlava kolem, druhý o ni brzo přijde úplně…

V průběhu celé inscenace se prolínají scény z Moskvy roku 1934 s rozmluvami Ježíše Krista a Piláta Pontského, který dostal nejednoho z přítomných literátů do blázince. Adaptace Ondreje Spišáka zůstává věrna knižní předloze, přesto je ale obohacena o odkazy k aktuálním tématům (současná situace v Rusku, prezident Putin, vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou) a jedná se o osobitou interpretaci Bulgakovova díla. Aby bylo možno pokrýt takové množství postav má každý z herců nějaké to alter ego, v průměru tak pět. A tak může být Korovjev Doktorem, Direktorem, Majorem i okatým doktorem Kovadlinou (Lukáš Latinák), Kocour – Behemot, žádný Kňour – Psovodem (Milan Ondrík), Pekelný Azazelo popem Dimitrijem (Maťo Nahálka), Stalin nebeským poslem (Ondrej Spišák). To je v pořádku. Všichni jsou to schizofrenici. Forma jejich schizofrenie je utajená. Jak je výstižně popsáno v programu, činíte-li něco, co je v rozporu s tím, co jste činili před chvílí, jste schizofrenik. A protože je všude kolem stále dostatek těch, ve kterých se pere několik mnoho osob, a pobíhají zcela volně i na těch nejvýše položených místech, přichází na cestě mezi Moskvou a Jeruzalémem malá odbočka do roku 2015. Zlatá opona, atraktivní soutěže o ještě atraktivnější ceny na téma, jak nejlépe zpeněžit smrt a trápení v přímém přenosu. Slíbit vám můžeme cokoliv, vždyť to po skončení přenosu stejně nikdo kontrolovat nebude. Všichni odhalují, co se dá. Nejde o to, že si všichni společně dají nazí pár koleček kolem šapitó (dvakrát se prý již přidali i diváci). Jde spíš o to, že každé odhalení poukazuje na to, kolik je toho ještě ukryto pod tím. To, že někdo shodí šaty, neznamená, že odhalil všechno, ba naopak, jen odvedl vaši pozornost. A o to tu kráčí.

Výrazná je i hudební stránka věci, o kterou se postaral Andrej Kalinka spolu se zpěvačkou Luciou Korenou, která umí nejen pracovat s hlasem, ale třeba i hrát smyčcem na xylofon. Celé představení doprovázeli zpěvem nejen ruských a jiných písní a hlasovou i instrumentální improvizací, ale také si poradili s nejrůznějšími zvuky, které vyloudili na kde co.

Po první části byla ohlášena pětiminutová přestávka, která trvala deset minut, a proto jsme se znovu sešli za patnáct. V průběhu přestávky bylo možné se nechat vyfotit se Stalinem, koupit si panáka vodky, po které můžete řídit nebo sledovat herecký ansámbl, jak se snaží zadržet prchajícího maestra Wolanda.

Celá inscenace je plné jednoduchých, ale přesto dobře fungujících nápadů. Chcete-li si kupříkladu zavolat, musíte si dát kýbl na hlavu. Posílá-li zoufalý Sťopa Lichodejev telegram, poštovní doručovatelka ho poctivě přežvýká a včas vyplivne. Nedostávají-li se literáti, může být Zuzana Konečná z jedné strany mužem. To, že ze stěny visí panenčina ručička, neznamená, že se na druhém konci neozve „Haló“. Kromě toho je celé představení protkané divácky vděčným humorem a tak se diváci smějí na celé kolo. Na tom samozřejmě není nic špatného. Ale bohužel jsem měla chvílemi pocit, že je to větší řachanda, než by bylo třeba. Velké množství diváků se přichází do divadla zasmát, a když je párkrát něco rozesměje, tak proč s tím přestávat, že. Pokud neodchází s řádně naklepanou bránicí, mívají pocit, že by jim měla být vrácena alespoň část vstupného.

No a kam to všechno spěje? K velkolepému plesu hostitelky královny Margot, další dávce pekelných triků profesora Wolanda s ďábelským přízvukem a uhrančivým pohledem. Co mu neřeknete, to ví. Markétka (Zuzana Konečná) je stejně tak křehkou zklamnou ženou jako čarodějnicí a s kyticí žlutých květů je stejně přesvědčivá jako s koštětem. Její Mistr (Marián Miezga) zasněně vypráví o jejich prvním setkání, mezitímco ona kráčí po střeše. Blázinec a budoár mladé dámy mají k sobě dál, než se zdá. Ježíš (Ješua Ha-Nocri) a Pilát Ponský jsou loutkami s přiznanými vodiči a tak si vedou, jak je vedou. Nic nechybí. Benzín, oheň, litry vodky, kouzelné masti, stínové loutky, cigarety značky Domovina, pacienti všech diagnóz, samozvaní proroci, Kristovi učedníci, Masolit, ukřižování, plejáda příšer se dvěma ožralými upíry na závěr, vražedkyně Frida s bělostným kapesníkem. Do šapitó Teatra Tatro se to všechno vejde a tenhle multifunkční stan to všechno unese. Sami tvrdí, že šapitó je jako kosmická loď, se kterou můžete na pár hodin odletět do jiné galaxie. Možná přežijete svou vlastní smrt, jak se slibuje na začátku, možná to bouchne. A tak se v září vydejte na festival Divadlo Plzeň 2015, nechte se unést a uvidíte, co to s vámi udělá!