Veronika Miksová | Články / Reporty | 19.01.2016
Načínat den v poledne s (I Don´t Know Why) But I Do od Clarence „Frogmana“ Henryho, pozorovat padající drobné vločky, být po dvou letech sama doma. Kafe namleté, zpytovací chvilka. Zvracet rovnou v klubu po fyzickém zážitku s Please the Trees je možná už moc rokenrol. Nervy a neustále dotírající otázka, kde je teď vlastně doma, (asi na tom hajzlu teda) udělaly své.
K věci. Extatická po kalifornském telefonním rozhovoru s duší Afghan Whigs, který proběhl též díky nebetyčné ochotě půlky našeho editorského dua trčet v pátek do devíti v kanclu a kořeněnému černému rumu, táhnu do Roxy, kde slaví druhé narozeniny tištěný nemainstreamový kulturní měsíčník Artikl. V důsledku (ne)profesionální deformace k němu mohu mít jisté výhrady, nicméně už fakt, že o něm píšu, snad stačí, aby bylo jasné, že jsem ráda za každý kulturní počin nesouvisející s pivem a televizním ovladačem. Takže gratulujeme!
Ještě před Roxy vrážím do Petra Marka z Monikino Kino. Vtipkuje, jestli jsem dělala rozhovor s Bon Jovim, odpouštím hned na místě s vědomím, že kdysi empaticky vyslechl detailní popis mého porodu. Nadhazuju loňskou Besedu u bigbítu, kde jsem MKK naposledy slyšela. Já si to užila, ale Petr vzpomíná na ten koncert, evidentně rozhozený nejdementnějším moderátorem všech dob, hodně nerad. Mám toho kluka ráda. V Midi Lidi, MKK i jako Muzikanta Králíčka. Lyrický, zdánlivě naivistický atmosférický elektro pop, který produkuje spolu s éterickou Monikou Midriakovou, mi učaroval už dávno. Oba v černém zvou k tanci. Ironický Petr, co píše neironické slovenské texty pro romantickou Moniku. Oba filmaři, proto to Kino a jak říká Petr: “Monika o svých písničkách v hudební rovině uvažuje příběhově, v obrazech.” My nenapravitelní romantici, citlivky, patetičtí tragédi se necháváme unášet. Mám své favority. Kancelář s dvojverším „spravím ti čaj a tak sa maj”, na jehož „hloubce” ujíždím spolu se svým synem. Krátce před závěrečnými titulky vytahuje Petr dvojvinyl The Best of Králíček. Album písní, které tvořil pod pseudonymem Muzikant Králíček ve svém DIY studiu od roku 1994 a dosud kolovaly neoficiálně. Na vinyl se dostaly díky spolupráci s kapelou Květy, s níž Petr od září občas písně hrává v nové úpravě. Dobrodružství strhává za vlasy.
No a pak Please the Trees. Po kolikáté už letos? Co chcete slyšet? Jak jsem v roce 2007 nesnášela Vaškovo aka SelFbrushovo úpění? Jak mě srala ta jeho anglická výslovnost? Jak mi přišlo, že ho přeceňujou? Mhm, všechno je to pravda, resp. byla. Tolik se toho změnilo. Nalomila to spolupráce s Martinem Tvrdým, plaché výměny úsměvů dětí alkoholiků, Vaškovo dech beroucí přesvědčení o své věci. Dokonáno bylo vystoupením PTT na rozlučce s Apačkou. Být ten typ, jdu si dnes večer s pokorou pro podpis.
Strohá omluva, že hraje jen s bubeníkem, pak smršť, co drásá a ve slabé chvilce vás zkroutí jako plamen zápalku. Poloha kapra sedí Please the Trees čím dál víc. Havelka říká: “Tělo mi dává signály.” Vykládám si to po svém, jak jinak. Vytáhněte pět let tutlané lži a druhý den se vám zlepší pleť. Je to masakr, odpor tělu je to nejhorší, co si můžete provést. Pak jen stačí doufat, že se to obejde bez fargovského umlácení kladivem.
Artikl release party rok tři:
Monikino Kino + Please The Trees (a další)
15. 1. 2016 Roxy, Praha
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.