Anna Pleslová | Články / Reporty | 04.05.2015
Dvojice ze San Franciska slaví deset let společného fungování a už mají za sebou šest alb. To je jedno za ani ne dva roky, Dodos vydávají jako na běžícím pásu. A jejich hudba taky jako z běžícího pásu zní. Na debutu se ještě hledali v romantickém folku se španělkou, ale už na následující Visiter našli nezaměnitelný styl, který zní, jako by se kytara a bicí neustále předháněly, příjemně měkký hlas Merica Longa pak funguje jako uklidňující vypravěč. Hutná muzika znamenala koncert v malém Rock Café bez možnosti se nadechnout.
Ale nejdříve česká předkapela Dalekko a jejich lo-fi pop podobný Editors nebo Interpol. Zajímavé melodické nápady nenudily, nejvíc si ale pamatuju nárazy do kopáku čeřící právě nafoukaný dým a zpěvákovu kytaru posazenou proklatě vysoko. Na Česko dobrý.
Vystoupení Dodos začalo nenápadně. Připravovali si nástroje a rovnali krabičky, pak najednou něco řekli a zničehonic začali hrát. Sympatičtí a skromní kluci, zdatní hudebníci. Meric hraje na jednu kytaru a ty další ještě stačí pouštět ze šlapátek a střídat efekty, vizuálně zajímavý typ, Mexiko i Asie. Bubeník Logan Kroeber vypadá jako hlavní postava ze seriálu Homeland, pořád ho pozorujete a je co sledovat i na jeho hře. Složité rytmy na každou ruku zvlášť, pro lidi neschopné zavázat si tkaničku a ještě přitom mluvit věc nadpřirozená.
Dodos zahráli spravedlivě ze všech desek, taky pecky Black Night, Confidence nebo The Tide či Competition z té aktuální. Nejvíc to fungovalo u otevřených písní s psychedeličtějším a instrumentálním koncem, kdy sál zaplnila hmota zvuků, tlačící se do sluchovodů. Publikum nemělo dost a muselo se přidávat – dvakrát –, poslední song si vybrali sami fanoušci. The Dodos u nás hráli třikrát a dokonce tu natočili živák. A za dva roky zase přijedou s novou deskou.
The Dodos (usa) + Dalekko
1. 5. 2015, Rock Café, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.