Články / Reporty

The Ex-táze dechy zpevněná i nabouraná

The Ex-táze dechy zpevněná i nabouraná

Akana | Články / Reporty | 24.05.2015

Holandští alt-punkeři The Ex jsou zasloužilým souborem (letos slaví 36 let na scéně), ale vůbec se podle toho nechovají. Letmý pohled na jejich základní diskografii, v níž za posledních deset let přibyla jediná položka, by sice k myšlenkám na seniorskou setrvačnost mohl svádět, ale aktivita kapely se už dávno neměří počtem řadových alb. Osou její nepolevující tvůrčí lačnosti jsou všemožné spolupráce, a to v poslední době především ty kulturně „přeshraniční“. Právě v nich se exponuje jejich mladistvý zápal, zvídavost a chuť k vzájemně obohacujícím experimentům. Vedle fascinujících vystoupení i nahrávek s převážně etiopskými umělci (Getatchew Mekuria, Fendika, Zerfu Demissie) si The Ex od roku 2010 hýčkají také jednu méně exotickou, ale stejně vzrušující inkarnaci pod jménem The Ex & Brass Unbound. Pro její účel se obklopili mezinárodní čtveřicí dechařů, která jejich skladbám, ať už z vlastní dílny, nebo africkou hudbou inspirovaným, dodává další rozměr.

V současnosti tuto sestavu, s níž před dvěma lety nahráli CD Enormous Door, oživují už jen nárazově a do Akropole ji přivezli v poněkud skromnější podobě. Z původního kvarteta jsme viděli pouze Kena Wandermarka (většinou hrál na baryton saxofon), kterého doplnil jeho americký krajan, trumpetista Nate Wooley. Nic to ovšem neubralo na celkové masivnosti rytmických a sonických vln, kterou šestice muzikantů na pódiu vytvářela. The Ex bývají většinou řazeni mezi alternativní spolky s punkovými kořeny a jazzově-improvizačními sklony. Jejich hudba je ale všechno, jen ne intelektuálně zapouzdřená. Přes všechnu rafinovanost má v sobě ohromnou energii, živočišnost a nejednou vyloženě taneční potenciál (ten večer třeba Maybe I Was the Pilot z alba Catch My Shoe, o etiopské Aha Begena vůbec nemluvě).

Souhra tří kytar (absenci basy už několik let nahrazují využitím barytonových kytar) a bicích není strojově přesná, sympatická punková neotesanost zůstala The Ex vlastní i po letech. Ale celé to vrstvení motivů, riffů a rytmických vzorců, změny intenzity a temp, repetitivnost i náhlé zlomy a až k hranicím vytržení gradované pasáže, to všechno nakonec působí jako nerozbitné, všedrtící soukolí. Když už bychom si museli vypomáhat příměry, hudba kapely evokuje poměrně složitými strukturami a zároveň energickým tahem Už jsme doma v nejlepší formě (ale opravdu spíš celkovým pocitem než stylovou podobností), zálibou v hlukových clonách a gradacích zase Sonic Youth. To jsou ale jen mlhou zastřené záchytné body pro dosud neznalé, The Ex jsou skrz naskrz originál.

Zpěvák a kytarista Arnold de Boer je v kapele teprve od roku 2009, a přestože nahradit po třiceti letech zakládajícího člena G.W. Soka nebylo jen tak, dnes je její přirozenou součástí. Spojuje v sobě soustředěnou skromnost i neokázalé, ale uhrančivé frontmanství, působí dojmem hyperaktivního neposedy i člověka s jasnou vizí. Sympaťák každým coulem. U mikrofonu ho dvakrát vystřídala šarmantní bubenice Katherina Bornefeld, jednou zpoza bicích, podruhé na čele pódia, kdy i jen s pomocí ručních perkusí dokázala spolu s kapelou navodit hutnou, velvetovsky hypnotickou atmosféru.

Alespoň na pohled největší živel je jediný původní člen, robustní Terrie Hessels. Už jen jeho náruživé pohybové kreace s levoruční kytarou proklatě nízko, v pytlovitých kalhotách a neforemných křuskách vířily mohutné energetické vlny. Rozvášněný fanoušek, který pronikl na pódium a začal kolem něj křepčit, ještě znásobil extatické zanícení, takže se Hessels dokonce pokoušel zabránit ochrance v jeho eliminaci. Naopak nejméně nápadný byl Andy Moor, i on se ale občas nechal strhnout silou hudby k extatickým soubojům s Hesselsem. Statičnost obou dechařů nijak nesouvisela se zběsilými zvukovými ataky, kterými zpevňovali i nabourávali už tak proměnlivě bující konstrukci The Ex. Jejich přítomnost umožnila i dvě improvizační freejazzová intermezza, v nichž se potýkali nejprve Wandenmark s Hesselsem, podruhé Wooley s Moorem a Katharinou Bronefeld. I tyhle kakofonické přestřelky nenuceně vpluly do celkového konceptu.

Sál Paláce Akropolis nebyl zdaleka přeplněný, ale ti, kteří dorazili, poskytli hudebníkům takovou odezvu, o níž říct, že byla bouřlivá, by znamenalo lichotit přírodním živlům. Vřava pod pódiem si dokonce vynutila ještě druhý, neplánovaný přídavek v podobě zmíněné Aha Begena. A ačkoliv celkový objem energie vyměněné mezi kapelou a publikem během vystoupení byl impozantní, ještě bych další půlhodinu snesl. Takovéhle koncerty dobíjejí na dlouhé dny dopředu.

Info

The Ex + Brass Unbound
21. 5. 2015, Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace