The Fruitcakes: Dnešní muzika je přeprodukovaná

To právě jim patřila otvíračka na hlavní scéně, a přitom zapadali do konceptu OFF Festivalu zdaleka nejméně. Vděčný rádiový retro-rock’n’roll a dream pop oscilující na hraně padesátých a šedesátých let taky dostal na pódiu jen půlhodiny, ale tu kapela zvládla mistrně využít. A hned na to navazoval náš rozhovor, kde mi zásadně odpovídali všichni najednou. The Fruitcakes.

Jaké to je dostat koncert do třiceti minut?
Kuba Zwolan: Uteče to strašně rychle, a tak taky rychle hraješ. A jasně, je to divné. Playlist musíš poskládat tak, aby zaznělo všechno, co je pro kapelu charakteristické, a program nutně zkomprimuješ.

Tomek Ziętek: A to jsme těsně před koncertem vyškrtli další dva songy, na které jsme se těšili. Říkali jsme si, že by bylo dobré promluvit na publikum, taky sem tam praskne struna… Nakonec jsme se vešli jen tak tak.

Luki Tymański: Ale taky se to dá brát tak, že jsme absolvovali dlouhé přípravy, dlouhou cestu sem, dlouhou zkoušku a pak bleskurychlé vystoupení, což je stejné jako s pečením. Celý den se můžeš piplat s nějakým chystáním a těstem a pak ho prostě za pár minut sníš.

Který z vašich koncertů považujete za památný?
Luki: Všechny!
(Celá kapela se směje.)

Przemek Bartos: Ano, Luki po každém vystoupení tvrdí, že zrovna tohle bylo to nejlepší vůbec.
(Pořád se celá kapela směje.)

Luki: Pokud na nás nikdo nebučí, je to božské!

Nenašla jsem jasnou informaci o tom, jak dlouho spolu hrajete.
Przemek: Těžko říct, asi milionkrát jsme změnili složení. Název a nějaký nápad vznikl už v roce 2011 nebo ještě dřív. Možná v paleolitu. A jo, začínali jsme s covery, protože to byla ta nejlepší škola v oboru skladby. David Bowie, Joy Divison, Beach Boys, The Beatles - právě to nás posunulo.

No a stejně jako vy se teď spousta lidí s nostalgií vrací k hudbě minulých dekád a je z toho taková malá retrománie, nezdá se vám?
Przemek: Ale my se nesnažíme zavděčit nějakému trendu. Co děláme, děláme proto, že nás to extrémně baví, na škatulky nehrajeme.

Luki: Dá se to taky interpretovat tak, že tím jdeme spíše vpřed, než vzad.

Tomek: Jasně, taky jsme si všimli posedlosti vintage zvukem. Ale když jsme o tom přemýšleli, přišlo nám, že je to normální reakce na naši dobu. Technologie tak pokročila, že všechno je digitální, datifikované, měřitelné a taky příliš dokonalé. Vyrostli jsme na špinavém zvuku, šumech a poškrábaných deskách a teď nám všichni cpou jen HD.

Kuba: Na jednom hudebním fóru vyhlásili anketu, kde se ptali, co lidem v současné muzice chybí. A víš, co tam psali nejčastěji? Chyby.

Tomek: Ale pokud se oprostíš od perfekcionismu a vrátíš se k přirozenému procesu nahrávání, nedokonalosti jsou přesně tím, co může tvou muziku odlišovat. Uvěřitelnost a opravdovost je to, co jí vrátí atmosféru. Proto se dojímáme nad starými nahrávkami.

Takže bojujete za chyby.
Przemek: Náš producent Maciek Cieślak říkal přesně to, o čem se tu teď bavíme. Pokud všechno dokonale zapadalo a fungovala tam chemie, často se mu to poslouchalo mnohem lépe než stopa dokonale zvukově a rytmicky provedená. Protože s každým dalším pokusem jsme se soustředili na přesnost a provedení a mizelo kouzlo společné radosti. Na našem albu se proto nakonec objevuje první „take“, o retuše nestojíme.

O co stojíte nejvíc?
Tomek: Proces vydání desky se příšerně protáhl, takže teď chceme konečně pořádně hrát.

Przemek: Já už bych se možná i vrátil do studia. Protože než jsme vydali předchozí desku, už jsme stihli napsat hromadu nového materiálu.

Tomek: A taky samozřejmě chceme hrát za hranicemi, pokud se ptáš na tohle. Protože deska The Fruitcakes 2 vyšla díky labelu PIAS v patnácti evropských zemích a třeba na podzim hrajeme v Budapešti. To by mohl být dobrý začátek.

Kuba: Taky bychom mohli zahrát v Praze, ne?

Mohli. Nebo v Ostravě, to máte jen hodinu a půl autem.
A jo, tak to jedeme!