Dita Koudelková | Články / Reporty | 23.01.2014
Protože opakování je prý matkou moudrosti, je tu pro vás opět po roce malá lekce z historie tříakordové rytmiky a anarchie spínacích špendlíků. Jako v minulém roce, tak i letos vystoupili v pondělí 20. ledna v pražském Lucerna Music Baru legendární věrozvěstové zlaté éry punku 77´ The Vibrators spolu s československými souputníky Plexis a obroditelem Petrem Hoškem.
Ano, pondělní termín zrovna nevyzývá k tomu, zajít si na gig, který je jasným příslibem prodloužené kocoviny, stejně jako pachuti série dvanáctek ještě nevstřebaných od víkendu. Jsem si ale jistá, že kdo se překonal, ten nelitoval.
Lákadlem večera byla britská punkrocková formace The Vibrators, která hostuje v našich vodách už téměř každoročně. Za třicet osm let stihla mnohokrát vystřídat své složení, včetně původního frontmana Iana „Knoxe“ Carnochana, svou hudební linii však změnám nepodrobuje. A proč taky. Osvědčená rytmická melodie válů jako Automatic Lover nebo Baby Baby, kterou si zvládnete pobroukávat i s trojkou v žíle, zafungovala i tentokrát. Naplněná Lucerna podupávajících fanoušků sice zdaleka nepropukala v nezřízený riot, jakého byli hoši svědky svého času na 100 Club Punk Festivalu se Sex Pistols, ale i tak se basák Pete Honkamaki zasloužil o intenzivně pogující chumel.
Za domácí punkáče předskakovali pražské legendy z dogtownu Plexis. Nesmrtelná banda okolo strejce Hoška, na němž by nebylo záhodno dělat testy, jestli se opravdu jedná o člověka nebo o humanoidní nádobu na chlast, ládovala skalní fanoušky fláky jako Punk a pláč, Půlnoční rebel nebo nestárnoucím Svět jsou báry. Rozhodně velký respekt před jejich více než dvacetiletou kariérou, ale v případě pondělního koncertu byla tenká čára mezi dobrou klasikou a nudou překročena. Hošek tahal falešné tóny až z paty a zbytek kapely jen monotónně řezal stokrát přehrané trojakordy. Tak jako tak Plexis, stejně jako The Vibrators, patří k dějinám, které by si každý, komu není punk cizí, měl aspoň jednou za ten rok dopřát.
The Vibrators (uk) + Plexis
20. 1. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Jaroslav B. Vancata
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.