Veronika Miksová | Články / Reporty | 13.11.2014
Jsou koncerty, kdy od začátku víte, že se nezklamete. Není to jen tím, že už jste dotyčnou slyšeli. Faktorů, které se sešly v úterý večer v ambientním prostoru dejvické kavárny Potrvá bylo mnohem víc.
Křehce působící Australanka Suzie Stapleton mě uhranula už loni na Colours of Ostrava. I tam jsem věděla, že to nemá co dělat s těhotenskými hormony, které mnou lomcovaly. Že je to síla. Hlas jako zvon, potemněný, naléhavý, pronikající až do morku kostí. Nová PJ Harvey křížená s Patti Smith a Cat Power. S hezčím přelivem i vizáží, mám-li použít přirovnání.
Po osmé se pomalu stabilizuje návštěvnická situace. Kavárenské povaleče střídá nesourodá skupina fanoušků, ve které detekuji neobvyklé množství vysokých slečen a motorkářských typů jak od Lany del Rey. Atmosféra babiččin obývák (pokud je hudební fanynkou). Odkládám titul z místní knižnice, která redukuje filmové klasiky na čtyři komiksová okýnka (Osvícení rulez) a nechám působit táborské nostalgiky Kalle. Potrvá se ukazuje jako ideální prostor pro dvojici, která svůj debut Live from the Room nahrála doma živě v pokoji na čtyřstopý kazetový rekordér Yamaha MT4X. Nahrávka vyšla letos v květnu v omezeném nákladu 113 kazet, na obalu stočeného lišáka jak z knížek Astrid Lindgrenové. Už zase sedím s bráchou v pokojíčku, nadáváme na starej kazeťák a lepíme potrhané pásky vteřiňákem. Intimní slowcore dotírající na vaše temné já se chvílemi zvrhá do depresivního přemítání, ze kterého vytrhuje mocná Black Water. Pasáž jako vytržená z Mezzanine od Massive Attack je dokonalá, i přes slyšitelnou inspiraci. Zapomeňte na Emu Brabcovou, přivítejte Veroniku Buriánkovou.
Malý pivo, dvě deci bílýho a vodu. Vodku? Ne vodku, ne jesus. Dík, Dík. Kolik to stálo. 22. Dám ti 25, žes to přinesla. A nekoukej na mě takhle.
Ještě stíhám v zadní části u baru očima zaflirtovat se Suzie a jde se na věc. Obladi Diablo, v překladu něco jako pop music je zlo, přiková podpatky k zemi. Proč má zkurvysyn Bruno Mars a lollipop bitch Katy Perry asi miliardu shlédnutí na youtoube, když tenhle rock&roll má koule, hloubku a rozvibruje vaše nitro? Protože na to většina týhle planety sere. Je to totiž hodně nepříjemný, když vás drobná Suzie v kožené minisukni donutí přemýšlet, jestli máte dítě se správným chlapem. Jestli ho milujete a chcete s ním být do konce života. A to přesně udělá Song of the Artesian Water. Vlastně báseň od australského lyrika Banjo Patersona, která ovšem v jejím podání nemá tak okatý happyend. Podobenství o hledání lásky v tomhle šíleném světě. EP Obladi Diablo nemá slabou chvilku, stejně jako dnešní vystoupení. Všichni se necháme chytit na návnadu v Hit, všichni vědoucně přitakáváme, když znovu a znovu obnažuje naše slabé stránky v My Cons Are Making a Cripple Out of Me. “This is a fuckin rock show,” halasí zarostlý typ v křiváku, když se na něj oboří přecitlivělá slečinka, do které omylem strčil v zápalu tance. A já stojím při něm. Tady holka nejsi v Rudolfinu. Navíc několikrát během koncertu oprávněně okřikuje kecající část baru, která ruší. Sympatisch. Dostane se i na několik kousků z neméně silné první nahrávky 45 Revelations per Minute. Rozsypaná jak domeček z karet. Aspoň tedy já. Ne, Suzie není lascivní děvka prodávající laciná témata. Jde do hloubky, do takové hloubky, že z toho mrazí a nutká ke zvracení ze sebe i z povrchnosti naší uspěchané doby. Nová bluesrocková královna noci je na světě. Kéž by s ní natočil duet Nick Cave.
Suzie Stapleto (aus) + Kalle
11. 11. 2014, Potrvá, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.