Shaqualyck | Články / Reporty | 18.06.2014
Do klubu Futurum jsme dorazili něco po deváté a záhy po sestupu do sklepení nás do ksichtu praštilo omračující vedro, nepamatuju, že by někde bylo takhle vydýcháno už během setu předkapely. Obsluha nikam nespěchala a soudě dle kvalit místní zrzavé žbrndy tu trubky čistili naposledy v minulém tisíciletí. Jenže my nepřišli ani na pivo, ani kvůli čerstvému vzduchu. The Brian Jonestown Massacre u nás nehrají obden, a byť měli toho večera slušnou konkurenci v Reznorových Nine Inch Nails a Tori Amos, dokázali do pražského podzemí přilákat hezkých pár stovek milovníků post-květinové kytarové psychedelie.
Švédští Les Big Byrd zatím nedosahují přílišného věhlasu, ale jestli se budou i nadále prezentovat stejným koncertním nasazením jako během pražského vystoupení, nemají se čeho bát. Pod pódiem se pařilo, jako by na něm stáli headlineři. Frontman se světélkujícími prstýnky řezal do kytary a vzdáleně připomínal Lennyho Kravitze. Několik bezmála tanečních kousků zafungovalo na první dobrou, nástup před takhle rozdělané publikum musí nakopnout každou kapelu. Manévry zkušených bedňáků naštěstí netrvaly dlouho a dvě minutky před desátou jsme se dočkali hlavních hvězd večera. Než se početná grupa uvelebila, usvědčili kolegové Matta Hollywooda z oslavy narozenin, a tak jsme mu za pobaveného povzbuzování sličné slečny sborově odhulákali Happy Birthday. Je dobře, že se po dlouhé odmlce vrátil do sestavy. Nejenže se s Newcombem bezchybně doplňují na pozici hlavního vokálu, ale zároveň se hlídají. Nedohraných vystoupení zažili Briani nepočítaně, stejně jako šarvátek, které vyústily v hromadnou rvačku celého bandu s fanoušky. Stačí si pustit Dig! a pochopíte, že ze všech nástrojů hrál nevyzpytatelný multitalent Anton svého času nejraději na nervy svých souputníků a ti si to nenechali líbit. Nic takového ale tentokrát nehrozilo. Možná se pánové zklidnili s věkem, snad zafungovala drogová abstinence, nejspíš obojí. Verbální komunikaci mezi songy omezil kapelník na minimum. Zpoza černých brýlí jen pozdravil a občas poděkoval, k proslovům nebyl důvod. Konečně parta, která nemá potřebu vykládat nám o Praze, vytříbené jakkosti našeho piva a proslulé kráse českých děvčat. Místo keců pral Anton s kumpány do davu jednu hitovku za druhou.
Hejkalovitou Who? takhle zkraje čekal málokdo. Pak už to frčelo jak po másle. Servo, When Jokers Attack, Nevertheles a soustředěná fascinace, pozvolný nástup podmanivé Anenome přivedl všechny do transu už po pár akordech. Oděn v námořnické tričko rozdával miláček publika Joel Gion lekce z neochvějné rytmiky, dokonce došlo na sólo na ozvučná dřívka. Z pohledu na démonického tamburinistu by poklesla čelist i Liamu Gallagherovi. Úsměv, potlesk, výdech. Jenže chvíli na to se ozvala notoricky známá kombinace riffů z Wisdom a extáze dosáhla vrcholu. Takhle hutný souzvuk čtyř kytar, ve kterém si můžete vychutnat každou notu, vám hned tak někde nenabídnou. Všechna čest zvukaři. V němém úžasu jsem zíral na dvanáctistrunku Rickyho Maymiho a v začarovaných basových linkách bezchybného Collina Hegny hledal pevnou půdu pod nohama. Marně. Newcombe s Hollywoodem típli cíga a rozbalili skákačku Not If You Were The Last Dandy on Earth, se kterou kdysi vtipně vrátili facku bývalým nejlepším kámošům z Dandy Warhols. Pot stříkal na všechny strany a všem to bylo jedno. Barmani jančili, support nasáčkovaný v zákulisí hltal každou slabiku, jako by to celé slyšeli ten večer poprvé. Po dvou hodinách a jednom přídavku byl konec. Ze všech alb bylo nejprotežovanějším dvoudiskové výběrko Tepid Peppermint Wonderland, které se jistě ne náhodou povalovalo v několika kopiích v distru. Hra na jistotu? Možná. Jeden z koncertů roku? Tak určitě!
Brian Jonestown Massacre + Les Big Byrd
11.6.2014, Futurum Music Bar, Praha
foto © Laura Hejtmánková
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.