Ticho v Letňanech (Ed Sheeran)

Sedmnáctiletý usměvavý klučina pochází z malé vesnice na indonéském ostrově Lombok východně od Bali a vydělává si na to, aby jeho malá sestra mohla chodit do školy. Má to štěstí, že mluví obstojně anglicky a komunikace s baťůžkáři ze západu a z Austrálie mu prakticky nečiní potíže. Jeho práce je vyvést je na vrchol třítisícové sopky Rinjani a zase je svést dolů. Z mobilu mu celý sestup od kráteru po úpatí hraje Shape of You. Třeba padesátkrát za sebou. „Znáš Eda Sheerana? Já ho miluju!“ Čísla nevypovídají o ničem – takhle se pozná globální fenomén.

Sedmdesát nebo osmdesát tisíc – v pražských Letňanech rozdíl mezi prvním a druhým koncertem nejde moc poznat. Pár vedle se zkouší protlačit zpět na „svoje“ místa. Výsledkem je výsměch. Ze stání B vidí všichni tak nějak stejně blbě, Zaru Larsson i Jamese Baye registrujeme tak napůl. „Tuhle znám, tuhle znám,“ křičí nadšeně holka opodál, když Bay zahraje první tóny Hold Back the River. Úsměvné, ale kolikrát mají mainstreamoví umělci vystupující v Praze předskokany, jejichž písničky hrají i v našich rádiích?

Když LEDky ne úplně obřího pódia nahodí obraz Eda Sheerana ze zákulisí, nejde si nevzpomenout na ikonickou scénu z Bohemian Rhapsody, potažmo Live Aid. Kývnutí na security, výběh na pódium, první smyčka. Castle on the Hill, Eraser… „Jestli neznáte moje písničky, tak to pro vás bude dlouhá noc,“ směje se Sheeran a vysvětluje funkci looperu. Snad aby opravdu i ten nejnatvrdlejší návštěvník pochopil, že skutečně nemá za stěnou pódia schovanou kapelu. A to by nebylo vůbec špatné. Koncept osamoceného písničkáře funguje stoprocentně, ale jak dlouho je nutné držet tuhle linii? Ostatně, o své skromnosti a introverzi už skutečně nemusí nikoho přesvědčovat. Divoký závěr Bloodstream nebo závěrečná You Need Me, I Don't Need You si o kapelní aranže přímo říkaly, stejně jako irská vypalovačka Galway Girl nebo Sing, ve které se bez skutečného kopáku rozeskákat publikum jednoduše nepodařilo. Možná je načase rozjet večírek ve velkém stylu s ansámblem, jaký Sheeran rozjíždí na mnoha předávání cen nebo vybraných festivalech.

Pravdou však je, že minimálně polovina koncertu, včetně jeho vrcholu – skladby I See Fire z Hobita, fungovala nejlépe právě v tom nejintimnějším podání. „And I see fire burn on and on and mountains side,“ publikum téměř šeptalo. Ed Sheeran možná překonal návštěvností porevoluční Rolling Stones (a generace čtyřicátníků se to musí naučit akceptovat), ale především ukázal bezprecedentní vliv na dav před sebou, který si nedovolil klábosit. A to ani při skladbách, které ještě v éteru příliš nezněly. Jedna z posledních štací turné k albu Divide naštěstí novinkami ze Sheeranova nového No. 6 Collaborations Project neoplývala a i ty zahrané (Blow, Beautiful People, I Don’t Care) vyzněly bez průměrných hostovaček A týmu showbusinessu podstatně lépe.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Ed Sheeran je především sympaťák, hodný, upřímný kluk. Tuhle image si střeží jako svůj největší poklad. „Chrisi, mám tě v uších,“ zarazí se uprostřed proslovu, aby se vzápětí omluvil lidem, že jim nevěnoval pozornost, protože mu něco říkal zvukař do odposlechů. Tohle jiné současné hvězdy jeho velikosti opravdu nedělají. Podobně jako Miley Cyrus v seriálu Black Mirror se Ed Sheeran rozhodl hrát své dost sarkastické já ve filmu Dannyho Boylea Yesterday, kde musel překousnout i dost trefnou výtku ke kvalitě svého rapu. Skladbu One Life, která zní na konci snímku, zahrál v Letňanech naživo úplně poprvé.

Never be anything but a singer-songwriter
The games over but now I'm on a new level
[…]
You need me, man, I don't need you
You need me, man, I don't need you

Poslední song mi zní v hlavě celou cestu domů. Vyhýbám se enormnímu špuntu u vstupu do metra, nasedám do stočtyřicítky jako poslední před zavřením dveří a doma jsem ještě před tím, než poslední návštěvníci vrátí kelímky. Všichni jsou amatéři. Ale prodat to umí jen Ed Sheeran.