Poslouchat Chasing Yesterday, znamená souhlasit

Zahraniční hudební média měla v poslední době jednoho hlavního hrdinu, a to věčného rejpala Noela Gallaghera. Jeho jedinou konkurencí byla eskapáda Kanyeho Westa a Becka na Grammy, na tu se ale rychle zapomnělo, a tak mohl anglický muzikant plnit titulky magazínů nadále. Jeho kritice se v minulosti nevyhnuli například Kaiser Chiefs, o kterých prohlásil, že jsou to směšné nuly, nově se k nim přidal Ed Sheeran pro svou nudnost a Alt-J kvůli knírku, který si pěstuje klávesák Gus Unger-Hamilton (zazněla i chvála na singl Left Hand Free). Noelova prořízlá ústa jsou tím nejlepším promem, zároveň však ubírají pozornost jeho muzice. Všichni o něm chtěli psát, ale kdo si ve skutečnosti jeho songy pustil, a není přitom sám už trochu nudný?

Noel Gallagher je ztělesněním britpopu. Zatímco Thom Yorke a Damon Albarm zkouší štěstí s novými trendy a koketují s elektronikou, Noel zůstává nepolíben moderními hudebními směry, dokonce i Paul Mccartney spolupracuje s Bloody Beetroots, on stále nic. Noel má své zásady, které nehodlá opouštět jen proto, že si to někdo přeje, a taková je i jeho druhá sólovka. Samozřejmě si uvědomuje, že britpop není to, co býval, a tak se na Chasing Yesterday nesnaží nic dohánět, na rozdíl od bratra Liama, který se projektem Beady Eye pokoušel britpop marně rekonstruovat. Noel se rozhodl začít úplně nanovo, jenže starého psa novým kouskům nenaučíš, obzvláště když mu na kytaru hraje Johnny Marr z The Smiths.

Nová tvorba je živější a barevnější, než na co jsme byli zvyklí, například v singlu In The Heat of the Moment se Noel pouští do zábavného pop-rocku, který přelom tisíciletí nechal dávno za sebou. Ovšem žádná revoluce se nekoná, na většině písní je stále slyšet, odkud autor přichází. Například Lock All The Doors vznikala třiadvacet let a je připomínkou starých dobrých časů, kdy oba bratři ještě nepatřili na výsluní. Desku uzavírá druhý singl Ballad of The Mighty I, který vás z retro výletu vezme zpátky do současnosti. Do současnosti, v níž je o Noela velký zájem, bohužel spíš mediální než hudební.

Poslouchat Chasing Yesterday, znamená souhlasit s názory zpěváka na současnou hudební situaci a zároveň zastávat určitou pózu. Jednotlivé písně bez kontextu jsou samy o sobě slabé a jejich jedinou silnou stránkou je Gallagherův charakteristický projev. Jenže všeho moc škodí, obzvláště když se stejné manýry opakují několik let pořád dokola.