Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

Texty Tondy Kocábka mnohé z nás provází už pěkně dlouho dobu, ať už v Rock & Popu, Lidových novinách nebo naposledy hlavně v Headlineru. Možná ještě o něco déle je součástí posádky Radia 1, se kterým toho zažil tolik, že se o něm (prý?) chystá napsat i knihu. Dlouhá léta také kurátoroval malou scénu na festivalu v Boskovicích, od loňského roku má na starosti už kompletní program tradičního festivalu. A k tomu si ještě přibral provoz pražského klubu Kaštan, na který už se málem zapomnělo. Jenže od loňského roku je to jinak, na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Z nadcházejících koncertů doporučujeme třeba portlandské postmetalisty Sol nebo oslavu osoby a díla Boba Dylana s podtitulem Zimmerman Frei.

Přes rok vedeš dramaturgii klubu Kaštan, jak to období hodnotíš?
Někdy mi připadá, že jsem tam teprve třetí den. Snad se trochu povedlo rozšířit žánrový záběr, možná pár lidem prozradit, že ten prostor vůbec existuje. Taky se povedlo několik vyprodaných akcí, ale to je spíš zásluha vystupujících. Jejich spokojenost ovšem generuje i mojí spokojenost – mám radost z každého interpreta, který odchází s pocitem, že to je prostor, kde stojí za to vystoupit. Mám radost, když si někdo zkušený pochvaluje zvuk, mám radost z každého nezávislého promotéra, který tam má chuť udělat koncert. A těší mě každá kapela, která pochopila, že tam má otevřené dveře. Rezervy jsou určitě v tom dostat tam více mladších – jak interpretů, tak návštěvníků. A nepovedlo se mi přesvědčit lidi, aby neignorovali skvělé tematické večery pánů Turků.

Počkej, jak mladších? Kaštan jako klub pro starší a pokročilé?
No… před mým příchodem to tak skoro bylo. A i aktuálně to je tak, že zatímco Jiří Černý na své poslechovky nebo architekt Lukeš na své přednášky mají měsíc co měsíc plno, a dokonce i na občasné swingové večery bývá slušná návštěva, u opravdu mladých kapel je fajn, když přijdou jejich přítelkyně. A bohužel jistoty jako Kalle nemůžou být každý den, na druhou stranu v podmínkách pronájmu jsou poměrně vysoko nastavené počty akcí - třeba koncertů by nemělo být méně jak patnáct měsíčně.

Možná to může být i vzdáleností? Kaštan je sice jedním z tradičních pražských klubů, ale taky je umístěn poměrně daleko od centra, tudíž asi nebude úplně jednoduché sem publikum dostat. Máš na to nějaký recept?
Co je to daleko? Ano, jsme dál než Rock Café nebo Vagon. Jinak je z centra k nám stejně daleko jako do Akropole nebo Jazz Docku. Když mi někdo říká, jak je to hrozně daleko, vždycky si s úsměvem vzpomenu, jak jsem jako mladší chodíval na Cibulku, na Deltu, do Mlejna nebo na původní Chmelnici. Recept ale nemám – jen prostě doufám, že si někdo všimne, co všechno tam je.

Nebudeme se přít o vzdálenosti, ale žižkovské kluby jsou asi blíž, stejně jako Jazz Dock, i když chápu, co myslíš. Taky nejde jen o kilometry nebo zastávky tramvaje, ale o to, co tam lidi čeká. Pracujete na zlepšení baru a dalšího zázemí?
Něco málo se stalo, ale jinak na to nejsou ani prachy, ani kapacita. Změny probíhají spíš coby projevy nadšenectví. Kdyby se našel nějaký mladý výtvarník, který by chtěl prostor k realizaci nápadů na úpravu interiéru, s chutí mu ho poskytneme. Taky nezapomeň, že jde o památkově chráněný objekt - Sociální demokracie nám tam každoročně chodí položit věnec.

Chodí do Kaštanu lidi z okolní čtvrti nebo čtvrtí? Nebo naopak, máte s nimi nějaké problémy?
Lokální publikum funguje, ale jen na určitý druh akcí. Obecně ho ovšem láká spíš zahrádka s pivem než nějaký program. Problémy ale, zaplať pánbu, nejsou.

Zahrádkou mi nahráváš, co takhle venkovní scéna Kaštanu?
Nárazově ano. Ale opět narážíme na finance a kapacity.

Ve stejné budově jako Kaštan sídlí PopMuseum, máte nějaké společné programové body, kooperujete? Nebylo by možné program obou subjektů víc provázat?
Kooperujem pravidelně. Skoro vždy, když mají zahájení výstavy, je k tomu program i u nás, u některých programů, jako je každoroční setkání příznivců Boba Dylana nazvané Zimmerman Frei, se využívají oba prostory.

Dobře, ale stejně mám pocit, že byste toho mohli sdílet víc, i když samozřejmě těžko říct, jestli by nějaké přednášky nebo debaty zajímaly víc lidí. Už jsme narazili na pořad Turek & Turek uvádí. Chystáš do budoucna víc podobných večerů?
Jak už jsem říkal, otevřenost pro kohokoli, kdo přijde s nápadem, tu je. Já sám namísto vymýšlení většinu času utápím v papírování, ekonomice a přesvědčování kapel, ať už mi pošlou fotku do programu, když už jejich informace o vlastní kapele zní: „Jsme čtyři a máme rádi indie rock. Web zatím chystáme, ale během týdne pošleme aspoň link na facebook…”

Ať se nám to líbí nebo ne, oba dva jsme svého druhu pamětníci, co se pražského klubového života týče – jak vidíš dnešní scénu?
Pražská klubová scéna je doslova přesycená. Koncert, který je na maloměstě událostí, je tady obvykle jednou z několika možností. Obzvláště zavedenější interpreti bohužel často nechápou, že se situace silně změnila a že naslepo do klubů už skoro nikdo nechodí a že bez vlastního přispění a přičinění mít plno nebudou. Že kapel, které mohou hrát v Praze každý měsíc, je minimum. Pořád se setkávám s tím, že někdo chce vysoký honorář, ale zároveň se ošívá nad vyšším vstupným. Nebo že si není schopný spočítat, že když na něj přijde čtyřicet lidí, že prostě nedává matematicky smysl, aby chtěl honorář osm tisíc. Pořád u nás navíc přežívá to, že by někteří interpreti chtěli hrát nezávislou a nekomerční hudbu a dostávat za ní komerční honoráře – vlastně se vůbec nedivím klubům, které se orientují převážně na zahraniční interprety. Tam se totiž s nabubřelou představou o vlastní ceně setkávám jen zřídka.

MOŽNÁ STÁŘÍ, MOŽNÁ ÚNAVA

Do kterých nových klubů rád chodíš? A které ti naopak schází?
Jako návštěvník asi nejsem směrodatný – jednak už mi není dvacet a doba, kdy jsem někam šel třikrát za týden, už je dávno pryč, navíc se i díky bydlišti na periferii sakra rozmyslím, než někam vyrazím, protože prakticky odkudkoli jedu domů hodinu. Čili mě vůbec neovlivňuje to, že je cool nějaký konkrétní prostor, vlastně rád chodím kamkoliv, kde se cítím dobře, v Praze je pro mě pořád nejvíc strahovská Sedmička. A co se minulosti týče, pamatuju si, že jsem byl asi jeden z mála, kdo nelitoval zavření Bunkru, protože se mu tam nikdy nelíbilo, ale s nostalgií vzpomínám na Alternu Komotovku. Srdcovka pak byla Delta, ale zase chápu, že její sláva byla spojena s určitou dobou a že to s ní asi muselo dopadnout, jak to dopadlo.

Na konci května se bude křtít kniha Zaniklé pražské kluby, doufám, že tam najdeme i tvoje vzpomínky. Pořád ale mám pocit, že toho je možné poměrně hodně zlepšit. Říkáš, že naslepo do klubů už skoro nikdo nechodí, ale nebude to tím, že mají prostě zavřeno, když se tam nehraje? Že jejich provozovatelé často odbývají bary a vůbec prostředí nebo nabídku pro návštěvníky? A pozor, to se netýká jen těch malých.
Vidíš, o té knize ani nevím, znám jen facebookovou stránku… Snad se autoři spojili aspoň s PopMuseem, kde před časem na toto téma proběhla velká výstava a byly tam opravdu pěkné rarity. Jinak zlepšovat je vždycky co. Ale jak už jsem říkal - lidí, kteří by něco udělali zadarmo, moc není, jak moc se dá vydělávat na pořádání koncertů, zrovna tobě vysvětlovat nemusím, a dobrých barů, kde nemusíš platit vstupné, je dost a dost. Ostatně vidím to i u nás - kdyby alespoň čtvrtina těch, kteří zajdou na zahrádku a nechají tam sumu ve výši dvou až třech vstupných, pokračovali o těch pár metrů dál, bylo by vystaráno.

Stále, alespoň částečně, pracuješ jako novinář. Necítíš „střet zájmů“ v tom, že píšeš o kapelách, které pak hrají v klubu, jehož program tvoříš? Nechci hledat téma tam, kde není, ale osobně mi občas podobné věci na mysl přijdou, například když ve Full Moonu píšeme o kapelách, které pak hrají na našich akcích.
Psaní jsem v poslední době silně omezil, obvykle říkám, že už na to nemám tolik času. Je to sice pravda, ale hlavní důvod je určitá ztráta motivace. Což je úplně jiné téma, se střetem zájmů je to ošemetné jen zdánlivě – česká scéna je tak strašlivě maličká, že kdybych chtěl být přísný, tak dojdu jen k tomu, že ty, kteří nemají vůbec žádný střet zájmů, bych jen stěží pohledal. Vždy tu byli lidi, kteří psali a zároveň hráli s nějakou kapelou, dělali program klubu nebo festivalu, a zároveň manažera kapelám, které tam pak hrály, v některých kapelách hrají zvukaři, v jiných píaristi… A ani publicističtí nestoři nikdy nebyli bez vazeb na hudební scénu… Možná to i souvisí s přístupem k hudbě jako takové – ti, od kterých jsem se já učil, vždy považovali za důležité “mít rád hudbu” a brali to jako určitou službu, pomoc kapelám i posluchačům. To až později se objevila intelektuální povýšenost píšících na jedné straně a snaha především o zábavné čtení na straně druhé. A bohužel, prakticky kdykoli jsem zaregistroval nějakou kritiku oněch střetů zájmu, skoro vždycky v tom byla uražená ješitnost nebo předchozí osobní konflikt. Čas od času v tom hrají roli i finance – jedněm vadí dotace a granty, jiní zas opovrhují “žebráním” v podobě crowdfundingu. A paradoxně tam, kde ty vztahy píšící vs. scéna jsou slabší, často pozoruju odtržení od reality, lebedění si v nějaké bublině. Nakonec ale všechno vychází z osobní odpovědnosti a nazírání světa jako celku.

Ještě k té ztrátě motivace, co to má být?
To kdybych věděl. Pocit marnosti, možná stáří, únava… Vynaložená energie, která se vrací jen někdy a málo. A nejde jen o mě, vidím to okolo sebe denně. S trochou nadsázky můžu říct, že znám víc lidí, kteří píšou o muzice, než těch, kteří o ní mají chuť číst. Víc těch, kteří hrajou v kapele, než sami chodí na koncerty. Víc těch, kteří muziku berou jako zdroj zábavy, kulisu k relaxu, než že by měli chuť o ní přemýšlet.

Pojďme do Boskovic, druhým rokem vytváříš program festivalu, kde jsi dlouhá léta působil jako kurátor malé scény. Jaké to je najednou dělat kompletní program?
Paradoxně dělat si jen malou scénu bylo mnohem pohodlnější. Navíc já ten komplet program nedělám, já se ho jen snažím koordinovat, žánrové scény mají každá svého dramaturga. A mám-li být upřímný, tak si nejsem jistý, zda se mi to daří. Je to neustálé balancování mezi rozpočtem, který narůstá mnohonásobně pomaleji než honoráře umělců, a tím, jaké kapely jsou k dispozici a zda mají čas a chuť. Vysvětlování těm, kteří se nevešli, že to ještě nemusí znamenat, že proti nim něco mám, nebo je snad “nemám rád”, a naopak jiným, že to, že na tom festivalu už hráli třeba třikrát, ani v nejmenším neznamená, že tam mají propachtovaný slot nastálo. Paradoxně se v rámci relaxu nebráním spolupráci s jinými festivaly a užívám si, že tu odpovědnost mají jiní.

soutěž (pro registrované) o čtyři vstupenky na Festival Boskovice probíhá do 27. června 2019 zde

No dobře, ale balanc mezi rozpočtem, požadavky kapel atd., tomu se přece nevyhne žádná akce, ať už je jakékoli velikosti. Jistě, výjimečně se může stát, že peníze “nejsou” problém, ale o těch akcích se nebavíme.
Asi máš pravdu, ta situace je vlastně normální, přesto je to svým způsobem ubíjející – na jedné straně kapely, které bys tam chtěl, ale buď stojí moc anebo nemají čas, protože samozřejmě nejsi sám, kdo je chce. A na druhé straně kapely, které se samy vnucují, a buď ti rovnou připadají špatné anebo pro ně prostě není místo… Navíc je tu zoufalá nesoudnost, spousta kapel sice málo koncertuje, protože sama tuší, že těch, které to zajímá, není neomezeně, celý rok o nich prakticky neslyšíš, ale pak mají pocit, že všechno doženou tím, že se pokusí vecpat na co nejvíc festivalů. I po těch letech mě pak dokáží vykolejit party, které během roku hrají v prostorách typu Hospoda na Slamníku nebo Dejvická nádražka, protože i na standardní kluby si troufnou jen jednou za čtvrt roku, ale klidně napíšou, že “by se nebály zahrát na hlavním pódiu”.

Asi každý, kdo se stane dramaturgem takové akce, má, nebo by alespoň měl mít ambici program utvořit k obrazu svému. Povedlo se ti to?
Nevím. To musí posoudit jiní.

Je to ale vůbec možné v případě Boskovic, tradičního a svého druhu specifického festivalu, na který jezdí více méně totožné publikum?
Kdybych si myslel, že to není možné, nešel bych do toho. Pokud chce jakýkoli festival přežít, musí se snažit o obměnu publika. Jinak vyhnije. Je to podobné jako u kapel – zazářit, vydat dvě, tři desky a rozpadnout se není špatné, ale taky to mohla být jen náhoda či trefa do momentálního trendu. Ale hrát třeba třicet let, a to tak, že na tu kapelu nechodí jen její vrstevníci a jejich děti se jí nesmějí, ale že kapela naopak dokáže oslovit i ty mladší a průběžně přitahovat další a další generace, to je podle mě víc.

Koho bys rád viděl v Boskovicích, koho v Kaštanu?
Kohokoli, koho návštěvníci, kteří tam přijíždějí, předtím neznali a odjedou s nadšením, že jim festival pomohl někoho objevit. Takže třeba kapely, které hrají jako headlineři na Full Moon stagi na Colours nebo na Besedě u Bigbítu. (smích) Do Kaštanu bych rád dostal jednak některá zavedená jména, která tam podle mě dávno patří – Please The Trees, Mutanti hledaj východisko nebo třeba Houpací koně. Taky bych se rád dostal do stavu, kdy budou chodit samy kapely, ale i třeba nezávislá divadla, s nápady na speciální projekty a ojedinělé večery.

OBLÍBENÉ FLOSKULE

Co tě baví ze současné scény?
Radost mám z mnoha kapel, které to baví a nevzdávají to, není to pro ně jen výplň doby mezi studiem a založením rodiny, a když mají chuť hledat a nenapodobovat svoje vzory, tím líp. Těší mě, že se stále objevují další a další kapely, které jdou proti davu – v posledních letech třeba Sýček, Vellocet Roll, Branko's Bridge, Madhouse Express, Drom…. Ten přísun neustává. Jsem rád, že se občas objeví něco, co vzdoruje dnešnímu cynismu a je to něžné a poetické jako Něco Něco, Bára Zmeková či Člověk krve. Nebo to je tak zábavné a má to takový nadhled, jako SEBE. Což neznamená, že se neprojevuje to, že stárnu, a mám své jistoty – v nejbližší době se chystám třeba na comeback Esgmeq nebo na Nauzea Orchestra, které mám stále radši.

Jsi znám coby velký znalec české nezávislé hudební scény a celého prostředí. Jak jsme na tom třicet let po sametové revoluci?
V životě by mě před těmi třiceti lety nenapadlo, že scéna natolik rozbují. Na druhou stranu tu je pořád poměrně hodně interpretů, kteří se k nezávislé scéně hlásí, ale vlastně s onou nezávislostí nemají moc společného, je to pro ně jen výhodná nálepka a určitá vyčůranost – obvykle jejich pevné postoje končí v momentě, kdy přijde první pozvání na akci typu Votvírák nebo České hrady. Na druhém pólu jsou zas ti, kteří se dobrovolně uzavírají do ghett a hýčkají si svůj pocit výlučnosti. Taky mě překvapuje lenost mladých kapel, s jakou jim stačí odehrát deset koncertů za rok, a o víc se nejen nesnaží, dokonce je i odmítají. Občas se mi taky stýská po dřívější větší nekompromisnosti publika – toho, jak byl v první půlce devadesátek vypískaný Alkehol v Trutnově, se už asi dneska nedočkáme. A reakce, kdy jsem se bez postranních úmyslů, jen z čiré zvědavosti zeptal jedné kapely, zda bude hrát na Mezi plotech, a dočkal se odpovědi „A co bychom tam jako dělali? To už bychom rovnou mohli hrát na Matějské pouti”, už asi tuplem ne.

Teď tomu nerozumím, myslíš, že dnešním kapelám chybí názor? Nebo že jim je jedno, kde hrají? To se mi moc nezdá…
Je pár kapel, které v tom mají jasno. Tak pět, možná deset procent. U těch dalších rozhodnutí “kde ano a kde ne” ovlivňuje honorář a vidina davu. Kdybych měl spočítat, kolikrát jsem slyšel nějakou kapelu nadávat na Martina Věcheta a pak ji viděl už po desáté hrát na Trutnově a samozřejmě se s ním pak vesele zdravit u baru, tak se nedopočítám. Oblíbená floskule mnoha kapel je, že by nehrály na politickém mítinku. Některé se možná k tomu názoru vzepnou, když už jde o do očí bijící věci, jako je společné podium s Ortelem. Ale jinak si troufnu tvrdit, že podobný názor jen všichni rádi říkají, a jen tehdy, pokud o nic nejde. Když jde, obvykle následuje něco jako “my prostě chceme hrát” nebo “děláme to přece pro naše fanoušky”. V lepším případě. V tom horším následuje výpad: “On jako existuje nějaký seznam slušných akcí, kde smíme hrát? Kdo nás jako chce kádrovat?” Vážím si každého interpreta, který má sílu říct ne i tam, kde ho to může nějak omezit a může mu to přinést osobní nevýhodu. Což mimochodem není případ Tomáše Kluse na Colours.