Trsej! Trsám! Trsy!

Tančím s hvězdami, tančím s pečeným jabkem, tančím na valníku. Trsám – zajedno s klackem a šutrem, zajedno s dubem a vápencem, kousek od Berouna – trsám.

Landart je umění v přírodě, umění mimo galerii, často pozorovatel sám sobě musí určit, kde končí dílo a kde už jde o obyčejný les. Zásah lidské ruky může být těžkopádný a věčný, ale i lehký jako pírko, které odvane vítr a dílo zmizí. Na festivalu Trsy v sobě splynuly landartové instalace a performance se širokou hudební dramaturgií.

Statek ve Lhotce u Berouna se na víkend mění v základnu pro výpravy do přírody, základnu, jejímž velitelem je cit. Pokrmy jsou připravovány s láskou, ale bez módního veganského diktátu. Bulgurový salát vedle buřtů, quiche chutná a nikdo netuší, zda-li obsahuje mrtvolu. Na baru jsou vybrané nápoje, exkluzivní hrušky i skvělé pivo Albrecht. Přednášky se nesou v spíše komorním duchu, ale řečníci kvalitně řeční a publikum dychtivě naslouchá. Na workshopech, přednáškách a procházkách po lese se propojují lidé s přírodou, se sebou i s ostatními a společně se potápějí do přátelské nálady. Instaváženým hipsterstvem z Prahy prochází příslušníci nahé společnosti, ze začátku v rámci performance umělecké, posléze drogové a v závěru hledající zmizelé šaty. Kývající se penis tik tak odpočítává vteřiny do závěrečné singularity – východu slunce. Kapitoly z Kmenů naživo, skvělé subkulturní smetiště.

Vzájemný respekt a tolerance dosahují takové úrovně, že nikomu ani příliš nevadí plovoucí program, ve kterém mnoho slibovaného chybí (styďte se, vystupující, co nepřijeli), a zbylé bylo často až o dvě hodiny posunuto vpřed či vzad. V pátek je stage ve stodole, Oldřich Janota působí příliš utahaně a atmosféru vytvoří až šestičlenné noisové uskupení u laptopů. Večer uzavírá Kuba Krejčí noisovým audiovisuálem, obrazovku počítače zavírá dříve, než dojde ke katarzi.

V sobotu se hudba přesouvá na valník. Nezastřešené stagi dodává pocit objemu borovicový obzor a Kalle to v rurálním prostoru sluší. Navazují bizarní Zabelov Group se svým soundtrackem k artovému filmu, my ale odcházíme na přednášku o krajinných prvcích v počítačových hrách. Landart s IT přesahem. Noc projasní Never Sol: korintský sloup jemného světla propojí smrtelníky s baldachýnem oblohy. Poslední výdechy krásné lehkosti, než se struna zlomí v syrové víření afterparty. Na valníku valí live drumandbassová šestice Hard to Frame a zpěvačce odpovídají pokroucené basy. „Pokračovat bude tady nějakej DJ vzadu,” prohlásí s posledním virblem MC. Než se kapela sklidí, statek se noří do chillu. Nastupuje Aid Kid. Hukot ustává, set startuje zvolna, ambientní hudba do statku, ohně hoří, Jon Hopkins signalizuje těm, jejichž pohledy jsou stále svěží. Zhasnem LEDky, trsáme pod hvězdami.

Festival funguje v symbióze s vesnicí, u ohňů posedává místní radní a hasič, cestou z lesa nám fanoušek lokálních dějin radí vhodnější umístění pro počmáranou svítící panenku. Poslední ráno trojice mužů vyřvává epilog, mlátí se větvemi a ranní publikum v kocovině jen skelně přihlíží. Konec poslední performance, improvizované výpravě a Never Sol v ústrety vychází slunce nad Prahou – sedíme na rozhledně a poslední doušky temnoty dopíjíme za hřejivého rána.