Turban #4: Tektonické desky a beatový Pinch(es)

Před dvěma týdny se v pražském klubu Cross postavil za gramofony bristolský rezident a vyznavač „pure deep vibez“ Rob Ellis aka Pinch. Turban byl samozřejmě na místě činu a jednu z ikonických postav dubstepu a zakladatele poměrně ortodoxního labelu Tectonic přímo na místě vyzpovídal.

Čtvrtý díl beatové osvěty se tak nesl ve znamení příjemného verbálního pinchesu a pouštění tektonických desek, především z Pinchovy stáje. Kromě jeho vlastních opusů a kolaborativních erupcí se Shackletonem a Photekem došlo i na beatové otřesy od Flying Lotuse, Jokera, Distala či Greniera. Staronová dubstepová (premi)éra – kde jinde než v Turbanu.

Turban: Jméno Pinch bývá ve světě elektronické hudby okamžitě spojováno s dubstepem. Co si pod tím slovem představíš ty sám a co pro tebe dnes znamená?
Pinch: Mám rád minimalistický a psychedelický dub s čilým rytmem – má to hodně co dělat s perkusemi, líbí se mi zajímavé a neotřelé perkusivní vzorce. Zejména na začátku toho tzv. dubstepového hnutí zde bylo spousta tracků, které tyhle inovativní rytmické elementy obsahovaly. Dubstep mám stále rád, i když mám-li být upřímný, tak skoro 90 % procent toho, co se za dubstep pokládá dnes, se mi nelíbí – ale pořád se dělají skvělé věci, člověk musí mít jen větší trpělivost při jejich hledání. Já sám teď ale dělám věci v pomalejším tempu, jako má house – čímž nechci říct, že hodlám dělat čistokrevný house, je tu spousta dalších producentů, kteří ho dělají skvěle a už dlouho. Spíše se chci pokusit o svou vlastní verzi, o lehce hybridní house, který chci obohatit o ten hluboký vibe z počátků dubstepu, vrátit mu ten specifický pocit.

Ty sám jsi mnohými označován jako „dubstepový purista“ – jak bys svými slovy popsal onen „pure dubstep vibez“ a to, co dělá klasický dubstep dubstepem?
Podle mě není podstatné a ani důležité snažit se vše popsat a kategorizovat – je dobré vyznačit slovy nějaký základní směr, ale v momentě, kdy ona snaha popsat něco dosáhne bodu, kdy je přesně jasné, co je dubstep, co je drum’n’bass a tak dále, ve chvíli, kdy se vymezí jasné hranice pro ten který zvuk, začnou ho lidi již jen napodobovat a opakovat. A přesně tehdy se začínám nudit. V raných dnech toho, co se později nazvalo dubstepem, ještě lidi přesně nevěděli, jak ten zvuk nazvat – a to je jedna z těch věcí, která mě na tom fascinuje nejvíc, ten pocit vzrušení z neznámého, moment, kdy slyšíš track, který tě dostane na kolena, a ty si říkáš: „Ty jo, co to je? Nic takového jsem ještě neslyšel.“ Po určité době se sice onen pocit originality vytratí, nicméně pokaždé je zde další nová generace lidí, která se k určitému zvuku dostane poprvé a třeba nemá potuchy o tom, co bylo před sedmi lety – a pro ně je tak zvuk v momentě, kdy ho objeví, vždy nový a originální. Fascinace tak může spoustě lidí vydržet déle, i když se samotný zvuk příliš nemění. Já sám jsem třeba nejdřív poslouchal jungle a drum’n’bass, ale na začátku milénia už mě to přestávalo bavit – a něco podobného se děje s dubstepem. Nejvíc mě ale vždycky zajímá něco, co jsem ještě neslyšel – nový zvuk, který přijde příště.

Hodně současné klubové elektroniky bývá označováno poněkud pofiderním jménem „bass music“, který jsi ty sám v jednom rozhovoru označil jako „blbost“. Myslíš, že vymýšlení nových škatulek a pseudožánrů, zvlášť v elektronické hudbě, je dnes ještě podstatné?
Je to důležité pro lidi, kteří se pídí po určité hudbě a potřebují se zorientovat. Taneční elektronika byla až do poměrně nedávné doby hodně rozkastovanou, skoro až „kmenovou“ záležitostí. Když jsem byl teenager, tak lidi, co poslouchali techno, rozhodně zároveň neposlouchali jungle a naopak. Dnes je to o dost jiné a je dobře, že se tyhle dříve navzájem neprostupné světy otevřely. Trochu to připomíná rané časy raveu, kdy hráli DJové v jednom setu hardcore, jungle i acid house – a to je skvělé, neboť to DJovi poskytne dost prostoru na experimentování. V poslední době je situace podobná, jednotlivé styly už nejsou tak vyhraněné a drum’n’bassový DJ klidně pustí house – jenže je tu nebezpečí, že začne všechno znít stejně, jen v jiném tempu. Skutečnou výzvou nejen pro DJe je představit publiku něco nového.

Když už mluvíš o houseu, ty sám jsi nedávno udělal mix nazvaný Oh No, Not Another Dubstep DJ Playing House. Ten mix byl houseový a podle mě povedený, ale nelze ho díky jeho názvu brát tak docela vážně…
Jo, já jsem si před pár lety opravdu řekl, že nebudu další dubstepový DJ, co hraje funky house jen proto, že zrovna letí. Ten název je samozřejmě míněn ironicky, když už dělám něco, co jsem se dřív dušoval, že dělat nebudu. A navíc jak jsem říkal, poslední dobou dělám věci v houseovém rytmu, sice ne čistý house, ale tracky, které jsem vydal na labelu Swamp, a pár dalších nevydaných skladeb jsou pomalejší než klasický dubstep. Beru to jako součást svého hudebního vývoje a baví mě to i při hraní, začít pomalejšími věcmi a k dubstepu se pomalu propracovat jinak než jen stylem dubstep-drop, má to větší dynamiku.

Když jsem dělal rozhovor s Emikou, řekla, že ty jsi byl tím, kdo ji jako první zasvětil do dubstepového zvuku. Kdo zasvětil tebe?
Někdy na konci roku 2003 mi můj kamarád z Londýna Jamie Teasdale, který byl dřív polovina Vex’d a teď vystupuje jako Kuedo, řekl, že bych se měl přijet z Bristolu podívat na klubovou noc Forward, a tak jsme ještě s pár klukama sedli ve čtvrtek večer do auta a vyrazili. Pamatuju si, že jsem přišel dovnitř, akorát když hrál Kode9, a vím, že jsem se divil, jak to, že je parket plný, a přitom nikdo vlastně netančí. Stál jsem tam asi deset, patnáct minut – a pak mi to došlo. V ten moment jsem věděl, že tohle je něco, co chci dělat. Na zpáteční cestě jsem celou dobu přemýšlel, jak tohle přivézt do Bristolu, uspořádat tam dubstepovou noc – protože tahle hudba tam chybí. A bude tam přesně pasovat. A to byl počátek.

Jaká je filozofie tvého labelu Tectonic? Zpočátku zde vycházely takřka výhradně věci, které bych označil jako čistý dubstep – ale vloni vyšlo třeba album Pursuit Grooves, které je dost jinde, letos pak žánrový žonglér Distal a čerstvě také Decibel, který produkuje hodně hravý footwork…
Decibel tvoří v rytmu 140 bpm, hodně věcí, co dělá Distal, má stejný kmitočet 140 beatů za minutu, což je určující dubstepové tempo. A možná proto mnoho lidí pokládá Tectonic za striktně dubstepový label. Jenže mě především, jak jsem už říkal, zajímá v hudbě inovativní perkusivní element. Věci, které zní jinak, a to je, myslím, to, co všechny věci na Tectonicu pojí dohromady. Idea v pozadí labelu rozhodně nebyla vydávat pouze temný a náladový dubstep, ale poskytnout prostor progresivní, zajímavé a otevřené hudbě. A je jedno, zda jde o techno nebo dubstep nebo něco jiného.

Před pár měsíci v Crossu hrál Shackleton, se kterým jste vydali společnou desku. Ptal jsem se ho, jaká byla spolupráce s tebou – říkal, že to byla především zábava. Takže to otočím – jaké to bylo, tvořit se Samem?
Bylo to stejně zábavné i pro mě. Byli jsme přátelé, ještě než jsme se do společného projektu pustili a to dělá věci jednodušší. Nemáš takové zábrany říct na rovinu „Co kdybychom zkusili tohle?“ nebo „Tohle moc nefunguje“ a podobně. Naším cílem bylo vytvořit skladbu, se kterou budeme oba dva maximálně spokojení – a to se povedlo. A se Samem to navíc byla i legrace, hrát na bonga a běhat po studiu. Pro oba z nás bylo dost velké překvapení, za jak krátkou dobu se nám povedlo desku natočit. Strávili jsme sice hodně času závěrečným dolaďováním detailů, ale gro celé desky vzniklo rychle a impulzivně. A dělat ve dvou má navíc tu výhodu, že když jeden je unavený, druhý převezme otěže, zkusí celou věc posunout a probere i toho druhého. „Jo, jo, jo, jo, jo, přesně tak!“ nebo „Tu hajtku šoupni kousek dál“ a tak dále.

Sam mi taky říkal, že tě uznává jako hodně zručného DJe. Plánuješ si sety dopředu, nebo spíš improvizuješ na místě?
Ani moc neimprovizuju, ale na druhou stranu vystupuju často, někdy až desetkrát za měsíc, což znamená, že hraju na různých místech s různou atmosférou, a vždycky se snažíš trochu přizpůsobit dané situaci. Hraju z vinylů a dubplateů, nepoužívám CDčka ani Serato, takže to, co mám s sebou v tašce s deskami, je všechno, z čeho můžu hrát. Ale vždycky se snažím reagovat na lidi a prostředí a vybírat v závislosti na danou chvíli. Když hraješ často, vždycky objevíš pár tracků, které do sebe zapadají jako puzzle, a ty pak často pouštíš spolu. Ale já si tak deset minut před začátkem setu zvolím track na úvod a pak čekám, kam mě vlastně dovede.

A na závěr – co máš v plánu do budoucna? Nechystáš zase nějakou albovou spolupráci?
Jo, to mám… teda… nevím, jestli o tom už můžu mluvit… ale vem to čert, prozradím ti to. Chystám společné album s jedním ze svých dlouhodobých idolů, dubovým producentem Adrianem Sherwoodem. Ten chlap je legenda. Má na kontě více jak dvě stě skladeb a pracovat s ním je pro mě splněný sen a můj hlavní projekt v současnosti. Chystám se taky rozjet nový label. O tom ještě nechci moc mluvit, ale bude převážně zaměřený na pomalejší taneční hudbu, která mě dneska zajímá nejvíc.

Playlist:
Pinch – Croydon House (Swamp 81, 2010)
Grenier – Uncertain (Tectonic, 2012)
Flying Lotus – Glendale Galleria (Tectonic, 2009)
Joker – Untitled rsn (Tectonic, 2009)
Pinch – Qawwali (Planet Mu, 2006)
Pinch & Photek – Acid Reign (Photek Productions, 2012)
Distal – Anti Cool (Tectonic, 2012)
Pinch & Shackleton – Rooms Within a Room (Honest Jon’s Records, 2011)
Nosaj Thing – Eclipse/Blue ft. Kazu Makino (Innovative Leisure, 2012)