Two Shovels Events: Dejchat přímo do ksichtu

Promotérská buňka Two Shovels Events se charakterizuje slovním spojením „hardcore shows“. Tak jednoduché to je. Více než dvě stě koncertů na nejrůznějších místech Prahy, s domovskou scénou na Sedmičce a s touhou po dalších zaskvotovaných barácích. Ondra dělá ve firmě zabývající se sítotiskovým potiskem triček a doprovází kapely coby tour manager, což dělá i Ivan, který taky řve ve Flowers for Whores a píše na blog labelu Damage Done Records působivé a úderné konfese (Smutek je plnohodnotná emoce, která může chutnat stejně skvěle jako pocit absolutního štěstí.). Jeden je pomalovaný, druhý vůbec.

Co bylo prvotním impulzem pro pořádání koncertů? Prostě jste chtěli přitáhnout oblíbené kapely do rodného města?
Ivan: Prvním impulzem byla touha po aktivitě v rámci scény. Dělat kapely, který nám byly blízký. Rozjeli jme časopis Reskátor a prvním koncertem byli Delusion, Landmine Spring a RingGold Band v roce 1998? Všechno v podstatě lokální kapely.

Ondra: Důvod byl i ten, že v tu chvíli tady kapely, který jsme měli rádi, jednoduše nikdo nedělal. Nešlo o to, honem pokrýt vzniklou díru. Nikdo se k tomu moc neměl a my cítili, že je to v tu chvíli právě na nás, abychom se začali starat.

Máte za sebou mají více než 200 koncertů. Věřili jste na začátku, že to potáhnete takhle daleko? Nesplněné sny?
Ondra: Já nad tím nikdy nepřemýšlel. Ani na začátku, ani v průběhu let. Začali jsme tak, že to vyplynulo ze situace, z našich pocitů, že je třeba něco konstruktivního v tomhle směru dělat, a když se k tomu neměl nikdo jiný, pustili jsme se do toho přirozenou cestou sami. Nic jsme neplánovali. Dělali jsme jen to, co nám přišlo v danou chvíli nejrozumnější. Oba dva jsme se okolo kapel pohybovali dost dlouhou dobu, což později přerostlo i do roviny obživy. Pořádání koncertů ale vždycky byla jen zábava. Pokud se pohybujete větší část roku na koncertech a jste s kapelama 24 hodin denně, silně vás to otupí v nadšení nad každou nově objevenou kapelou. Je jasné, že nadšení, když nějakou kapelu přitáhnete sem a máte jí možnost vidět live, žádné vnitřní uspokojení nepřináší. Nemáme potřebu masírovat si ego tím, že jsme dokázali udělat koncert. Stačí nám pocit z dobře odvedené práce a vidět, že má smysl pro někoho obětovat čas. Oba asi máme kapely, které bychom rádi viděli, ale už k tomu nedojde. Ani v naší režii, ani v režii nikoho jiného. Nijak nás to netrápí. Pokud jde o nesplněný sen nás jako promotérů, žádný takový cíl nemáme.

Které koncerty považujete za zlomové?
Ivan: To je dost záludná otázka, protože za skoro dvacet let, co koncerty děláme, jsem registroval pouze horní a spodní body sinusovky. Koncerty, který si teď vybavím jako ty, ze kterejch jsme odcházeli s modřinama (a to je dobrá vizitka skvělý atmosféry), budou určitě: Darkest Hour, Himsa, Bury My Sins a FFW v Matrixu v Praze. Integrity na 007. Defdump na Miladě. Russian Circles pokaždý (ať na 007, v Matrixu nebo MeetFactory). Isis v Akropoli. Das Oath na 007. Most Precious Blood, Damnation A.D., Ringworm na 007. First Blood a Narrows pokaždý. Koukám, těch zlomovejch je ve finále docela dost. Kapely si vybíráme sami. Pokud nás něco baví, nezáleží na tom, jestli je kapela ze zahraničí nebo z Čech.

Strahovská 007 platí za domovskou základnu koncertních aktivit Two Shovels? Často spolupracujete se s přátelenými promotéry. Jde o nutnost, nebo spíše utužování vztahů v rámci scény?
Ivan: Sedmička je pro nás stále zásadní klub, co se historie a přístupu její crew týče. Koncertů, který vyžadujou větší kapacitu a produkci, zase neděláme tolik. Kapacita, přístup a atmosféra hrajou klíčovou roli. Spolupráce asi ani není nutnost, jako spíš touha po spolupráci s někým, koho baví stejná kapela.

Ondra: Sedmička má svojí historii a atmosféru. Mladší ročníky s tím mají leckdy problém, protože se během koncertu zpotí nebo jim někdo šlápne na nohu. Jenže to je přesně součást atmosféry, kterou máme rádi a kterou milujou i kapely. Hardcore je o energii a ta se ve velkym klubu u kapel, který děláme, vypaří. Dost často takový koncerty pak nenávidí i kapely samotný. Je těžký ze sebe vydat maximum na pódiu, když necítíte díky velkýmu sterilnímu klubu energii z publika, který vám dejchá přímo do ksichtu.

Stalo se vám, že jste dělali koncert na Sedmičce a ten byl vlažnej, co se týče kapely nebo publika, je tam tohle vůbec možné?
Ivan: Je. Teď si nepamatuju na konkrétní kapely ani situace, ale určitě by se dalo dohledat pár zklamání, kdy jsem vyhodil desky oblíbený kapely, která mě naživo zklamala lidsky i hudebně.

Jaké je propojení s labelem Damage Done Records?
Ivan: Jediný propojení mezi labelem a Lopatama je moje osoba. Nepopírám, že na propagaci labelu i koncertních aktivit používám stejný kanály.

Jak se stavíte k facebooku a vůbec sociální sítím? Je to nástroj zla, který se dá použít pro dobrou věc, nebo je to zbytečná mýtizace?
Ivan: Facebook používáme a přistoupili jsme i na hru placenejch reklam poté, co Facebook snížil dosah. Ať chceme, nebo ne, všichni jsme buňky globální korporace a otroci technologií. Uvědomujeme si, kam putujou peníze, který platíme, a i to, že facebook sdílí osobní údaje s tajnejma službama, ale navzdory osobní zkušenosti, která tě donutí k bojkotu určitýho produktu, dokud nedostaneme od systému za uši na osobní úrovni, budeme ho používat do doby, než ho zválcuje jiná sociální síť.

Ondra: Ono se to celé odvíjí od faktu, jak daleko jsou lidi ochotní jít pro informace. Dřív byly jen kopírovaný letáky. Všichni věděli, že si ho na koncertě vezmou a tam se dozví, co se chystá dál. Dnes je na každého zacíleno extrémní množství informací, který bylo dřív nemyslitelný. Díky tomu mají lidi často problém všechno zpracovat a vyfiltrovat jednoduchou podstatu informace, o kterou jim vlastně jde, obalenou do spousty zbytečností okolo. Stále platí to, co dřív, že se musíš sám snažit dopátrat věci, který tě zajímaj, a ne čekat, že si tě najdou samy, protože k tomu existují nástroje. Sociální sítě tak jen posunují metodu toho samého na jinou, chytřejší úroveň a informace jsou dostupnější. Ten bonus navíc je ale dost často z velké části tvořen právě těmi zbytečnostmi okolo.

Benefice jsou tradiční součástí hardcore komunity, nedávno jste podpořili pražskou Kliniku a na březen chystáte koncert pro Natea.
Ivan: Praze jednoduše chybí místo, jako byla Ladronka a Milada, a to beru čistě z pozice promotéra, kterej by chtěl dělat menší akce na místě, kde bude férovej nájem a nebude to jen klub, ale i informační centrum nebo prostor pro výstavy. Samozřejmě, že se dostaneme k ohraný písničce o osobním vlastnictví, ale jak se ukázalo na příkladech posledních několika let. Tam, kde lobbista vlastní chátrající dům, kterej se dá považovat z architektonickýho hlediska za památku, a nechá ho chátrat do stavu, kdy ohrožuje okolí, tam v momentě, kdy se do situace vloží energie města, nastupuje hrubá síla, která funguje jednostranně a vždy ve prospěch stejnejch lidí, který maj v kapsách majetek, za kterej by mohla bejt pražská MHD několik let zadarmo. Pokaždý, když jedu okolo ulice Na Slupi nebo ven z Prahy a vidím oba výše zmíněný domy bez jakýkoliv změny od jejich vyklizení, cítím víc beznaděj než hněv.

Kdysi dávno jsme dělali koncert kapele Ensign, se kterou jsem jel pár turné. Nedávno Nateovi, kterej hraje v Ensign na basu, diagnostikovali rakovinu žaludku. Jako většina Američanů, ani Nate nemá zdravotní pojištění a jeho přítelkyně přišla nedávno o práci. Rozjela se série benefitů po celým světě na pokrytí léčby. Jelikož mám k Nateovi bratrskej vztah, nezůstáváme ani my pozadu a rozhodli jsme se uspořádat koncert, kterej bude 17. března na Sedmičce v Praze a kde zahrajou Flowers for Whores, Repelent SS a V Rukou Osudu. Jsem až dojatej z domino efektu, kterej se vzápětí spustil. 14. března proběhne benefit v libereckým Azylu za účasti Remek, Hlinomaz, With the Other, Flowers for Whores a Repelent SS. Firma BOLD vyčlenila jako benefit několik produktů ze svý kolekce. Promotér z Liberce vydraží na benefiční účely domácí pivo, který vaří.

Ondra: Benefity měly v hardcore scéně vždycky svoje místo. Je jasný, že za tím stojí silný komunitní charakter, který byl alespoň v minulosti, kterou jsme my odchovaní, nedílnou součásti. Ačkoliv tohle už dnes není zcela relevantní tvrzení, aplikovatelný na současnou podobu hardcoru, v nás tyhle věci zůstávají a cítíme potřebu podobný akce dělat, když je k tomu vhodná příležitost. Co už může být smysluplnějšího při pořádání koncertů, než podpořit jím někoho, komu to opravdu pomůže.

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti se squattingem?
Ivan: Já jsem individualista a nejsem schopnej komunitního bydlení, nicméně z kulturního hlediska squatting podporuju a koncerty, který jsme dělali na Miladě, měly neopakovatelnou atmosféru. Když mi dáš za úkol vzpomenout si na pár konkrétních koncertů ze sta, který byly v klubu, asi s tím budu mít problém. Těch několik koncertů na Miladě a Papírně ti popíšu všechny do jednoho.

Two Shovels vnímám jako zásadovou pořadatelskou partu, přesto se zeptám… Udělali jste někdy nějaký kompromis, který byste dneska už neudělali?
Ivan: Řekl bych, že ne. Pokud se nebavíme o dealování s booking agentama. Tam by se pár kompromisů vždycky našlo a téměř pokaždý se kompromis proměnil v provar.

Ondra: Handlování a spekulování, že pokud uděláme kapelu, která nás absolutně nezajímá, jen abychom měli v budoucnu možnost udělat jinou, to šlo vždycky mimo nás. Rádi jednáme na rovinu a tyhle hry jsme vždycky nenáviděli a odmítali se jim podřizovat.

Bandy, co dělají koncerty delší dobu, se dřív nebo později dostanou do fáze, přirozeně a logicky, že opakují kapely, které už dělaly (další rok, další deska, další tour), až pak tyhle začnou převažovat. Přemýšlíte o tom i tak, že chcete dělat nová jména, že by tam měla být rovnováha, nebo tohle neřešíte?
Ondra: Jelikož se pořádáním koncertů neživíme a nepotřebujeme si v tomto směru nic dokazovat, máme naprostou volnost v tom, co děláme. Díky tomu se s klidným svědomím můžeme nechat unášet přirozeným vývojem věcí, ovlivněným naším věkem. Když jsme začínali, hltali jsme toho spoustu a podle toho i dělali koncerty s hodně širokým záběrem. Když pak máte za sebou přes dvacet let permanentního pohybu v těchto kruzích, dost se zredukuje to, co vás ještě dokáže nakopnout. Doplníte-li to o jisté informace, které o kapelách leckdy víte a raději byste, stejně jako běžný návštěvník koncertu, nevěděli, i to vám zúží výsledný okruh kapel. Nepopírám, že nových kapel, ke kterým bychom měli dostatečně silný vztah, aby nás bavilo jejich koncert dělat, je podstatně míň, než tomu bylo dřív. Řídíme se jen vlastními pocity a nikdy se na to nedíváme s myšlenkou, že je třeba zapracovat na rovnováze, kterou zmiňuješ.

Nastala situace, kdy jste měli chuť se vším seknout?
Ondra: Takové momenty nastávají a docela často. Vychází to zase z faktu, že na začátku je motorem absolutní nadšení a hltání každé kapely. Všechno je pro vás nové a vy máte najednou šanci se toho stát součástí. Je to ale zábava, která stojí čas a někdy i spoustu peněz, takže je vcelku logické, že přijdou chvíle, kdy se ptáte sami sebe, co je vlastně hnacím motorem v tu konkrétní chvíli. I to je důvod, proč je pro nás nutností dělat kapely, které nám přijdou smysluplné. To je sice relativní pojem, ale nějakou intuitivní vnitřní hranici máme, a kdybychom ji opakovaně překračovali, asi bychom si pak na otázku, co nás nutí pokračovat, museli odpovědět, že nic.