Unsound 2021: To nejlepší

Při pohledu na letošní výčet prestižních evropských festivalů nemainstreamové hudby by se mohlo zdát, že žádná pandemie ani neproběhla. Pohled zblízka ale ukázal, že situace pořád není jednoduchá. Letošní Unsound se potýkal s méně viditelnými omezeními, v důsledku kterých byl kratší, skromnější a méně členitý. I tak ale nabídl sestavu, která by byla v jakémkoli jiném kontextu velkolepá. Vybíráme několik nejsilnějších momentů zpod Wavelu.

Aya
Nejnovější hajp na Hyperdubu. Tohle si Unsound asi nemohl nechat ujít. Těsně před debutovým LP si dala Aya premiéru nové live show na širokém pódiu Studia Hrdinů během Lunchmeatu. A potom taky v podzemním, bývalém strip baru Hotelu Forum, někdejším hlavním prostoru Unsoundu, který bohužel skončil v rukou krakovských gastropodnikatelů. Malý prostor dal vystoupení daleko intenzivnější ráz, komunikaci s publikem; vtípky, shazování vrstev oblečení i tanec, vše bylo najednou blíž, vše působilo fyzičtěji.

Bendik Giske
Od prvního vystoupení Giskeho v Česku, v NoDu před Kelly Lee Owens, se toho na jeho pódiové prezentaci změnilo jen málo. Fascinující hra světel, stínů, tance a saxofonu dodává jinak poměrně avantgardnímu vystoupení norského umělce skoro přístupný ráz. Jen těžko se nachází kdokoliv, kdo by byť jen imitoval téměř perkusivní, věčně rotující melodie, po druhém albu Cracks navíc v daleko elektroničtějším hávu. „Moc delaye, moc reverbu,” říkal mi jeden Kréťan, prý návštěvník Unsoundu od roku 2012. Asi ano, ale právě v takové produkci je nakonec možná nejjednodušší utopit myšlenky.

Hubert Zemler & Miłosz Pękala & Grzegorz Tarwid
Krzysztof Penderecki pro dvoje bicí a klávesy? Jlin pro dvoje bicí a klávesy? V jednom vystoupení? Trojice polských hudebníků přišla s interpretací soudobých klasiků, která byla stejně strhující jako překvapivá. Pendereckiho scénickou hudbu pojalo trio jako suity, ve kterých udávaly výraz klávesové disharmonie, což v kombinaci retro zvuku s atonalitou působilo až groteskně. Proti nim ovšem stály virtuózní bicí (klasická souprava i sestava melodických a méně tradičních nástrojů), zasazující melodie do nových kontextů. Co to mimo jiné znamenalo: byla to jízda místy až mathrocková. A logicky ještě více se rytmy lámaly ve footworkových skladbách Jlin, kde jako by se z rytmických cyklů odštěpovaly další, lehce pozměněné struktury. Přehrávat komplexní elektroniku na bicí se může zdát jako zbytečné cvičení, polské trio ale dokázalo dát originálu úplně nový, velice zajímavý náboj.

Menzi
K dramaturgii letošního Unsoundu se dá říct i to, že bez Afriky by pravděpodobně byla ztracená. Po Menziho převážně na gqomu postaveném setu zněly všechny odrůdy euroamerické taneční hudby nikoliv vyloženě nudně, ale rozhodně ne tak dynamicky. Dokážu si představit, že přesně takhle se cítila Evropa, když přišlo detroitské techno. Menzi vychází z jihoafrické scény, tisíce kilometrů vzdálené od epicentra kolektivu Nyege Nyege, se kterým úzce spolupracuje, převážně na sublabelu Hakuna Kulala. Enormní africké vzdálenosti zvládají jejich přední DJs spojovat podobně jako DJs mezi Berlínem a Londýnem, ne-li lépe. Menziho extatický set protnul Afriku napříč. A jestli jsme na posledním fyzickém Unsoundu v roce 2019 poslouchali africké DJs v kuchyni Hotela Forum se 150 lidma, tady jich byl pětinásobek. Časy se mění, díkybohu.

Nyege Nyege afterparty
Překrásnou neoficiální kapitolou letošního Unsoundu byla párty, která mimovolně nastavila zrcadlo umírněným klubovým večerům. Výprava z Nyege Nyege si jen tak pro radost udělala akci od sedmé ranní, na které hrála naprosto likvidační pětihodinový set (od techna po singeli) Ziúr. Sklepní „klub“ by se sice vešel do větší kuchyně dvakrát, o to měl ale výkonnější aparaturu, před níž nadšeně tančilo pár desítek lidí v různých stádiích rozpadu. Lepší místo na ranní kávu a polední pivo těžko pohledat, o budování komunity nemluvě. Řeči o raveu, kterými se všichni zaklínají, tu pro jednou dávaly smysl.

Scotch Rolex ft. MC Yallah + Lord Spikeheart
Jak jinak – stopa afro-globálního dvojlabelu Nyege Nyege / Hakuna Kulala byla na Unsoundu silná a vzácná možnost vidět Scotch Rolexe s dvojicí nejvýraznějších vokalistů z čerstvé desky Tewari byla velkým lákadlem. A jakkoli byly sypací tracky se řvoucím Spikeheartem zábavné, ta pravá anihilace probíhala mimo kontext metalu. Část s MC Yallah se nesla v duchu rozlámané elektroniky, která čerpala z trapu i afrických žánrů a kterou prokládaly pekelně precizní a pekelně rychlé vokální dávky. Bylo fascinující s krátkým odstupem pozorovat rozdíl oproti pražskému vystoupení s Debmasterem, druhým dvorním producentem Yallah, které bylo založené na dokonalém souladu produkce a rapu: tady šlo naopak o neustálé napětí a střety, které obě strany musely nějak ustát.