Články / Reporty

V první linii (Algiers)

V první linii (Algiers)

Akana | Články / Reporty | 18.02.2019

Jak poznáme víkendové revolucionáře od těch, kteří to skutečně myslí vážně? Třeba tak, že ti druzí nenadělají tolik keců okolo. Namísto často otravných a mělkých agitací zaplevelujících prostor mezi písněmi na koncertech mnoha „angažovaných“ kolegů, Algiers všechny svoje výzvy a prohlášení pěchují pouze do hudby, a to jak verbálně, tak emocionálně. Tady se jde rovnou na věc, na stanovišti v první bojové linii už není čas rozdávat letáky. Ani návodné burcující projekce nejsou potřeba, jen strohý, barvy měnící nápis Algiers nad pódiem a hesla „I'm not the pig“ a „Power to the people“ po jeho stranách, zbytek je na divákovi. Ber, nebo nech být. Ale nakonec si stejně něco vezmete, protože zanícení Franklina Jamese Fishera, Ryana Mahana, Leeho Tescheho a Matta Tonga je takřka hmatatelné. Napětí a naléhavost v každé minutě nepřipouštějí lhostejnou odezvu. Můžete být tak jako já, a priori nedůvěřiví ke všem manifestům o boji za „naši věc“, ale Algiers vás donutí přinejmenším naslouchat a zamyslet se. Tedy spíš až když je po všem, protože sonický nápor je stejně drtivý a nekompromisní jako ten ideový.

Jakkoli byl předloňský koncert na Sedmičce jedinečný, většině tehdejších diváků odepřel vizuální kontakt s kapelou. Jenže vidět atlantské kvarteto při práci je ještě o třídu větší zážitek, je to skoro jako vyjít ven z Platónovy jeskyně. Absolutní odevzdání se hudbě, spontánnost i soustředění, intenzivní pocit, že každý okamžik je důležitý, to všechno se do mozku vpíjí nejen ušima ale i skrze sítnici. Franklin James Fisher teď s vousy a šátkem kolem čela trochu připomíná Jimiho Hendrixe, pódium ovládá se stejně zuřivým zápalem, ale dokáže být i uvolněný, v řídkých chvilkách, kdy se obrací k publiku, působí skoro ostýchavě. S dokonalým soulovým feelingem hřímá do mikrofonu, vzápětí se schoulí nad klávesami, pohrává si se smyčkami, jindy extaticky buší tamburínou do podlahy. Se stejnou autoritou občas vezme do ruky kytaru, ale přes ní je tu především Lee Tesche. A často je to velmi hlasitá práce. Zvukové stěny, feedbacky, hra smyčcem i dekonstrukce nástroje a to ještě stíhá podpořit bubeníka nějakou tou ránou do činelu. Tong je v kapele služebně nejmladší a nejméně nápadný, přesto nepostradatelný v bravurním propojení živočišného bušení s naprogramovanými beaty. Elektroniku stejně jako baskytaru má na levé straně pódia pod palcem Ryan Mahan a od začátku to rozjíždí ze všech nejvíc, s pohybovými kreacemi připomínajícími jakousi epileptickou variantu taj-či.

fotogalerie z koncertu zde

Algiers mají na kontě dvě skvělé desky, třetí se chystá (několik ochutnávek zaznělo i v Lucerně). Ale v živém provedení je všechno z nich několikanásobně intenzivnější, vyostřenější i proměnlivější. Algiers si se svými skladbami hrají, mění jejich kontury, ladí nálady, ohledávají jejich možnosti. Výsledkem je neuvěřitelně komplexní (ale nedefinitviní) hudební útvar rušící hranice mezi soulem, punkem, jazzem, noisem nebo elektronikou. Existují koncertní události, které se staly legendou překonávající čas. James Brown, MC5, The Clash... A najednou tu stojíte s pocitem, že jste právě svědky něčeho podobně zásadního. Aktuálního i nadčasového. Hudba Algiers žhne, pohlcuje i sálá. Je jako dobrý sex: v tu chvíli na ničem jiném nezáleží. Protože celý vesmír je teď tady.

Info

Algiers (us)
16. 2. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Přátelství, co nestárne (Justice)

Kristina Kratochvilová 25.12.2024

Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.

V samotách i v davu (Letní kapela)

Tomáš Jančík 15.12.2024

„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.

Sonda za obzor

Viktor Hanačík 11.12.2024

Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...

Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Viktor Palák 08.12.2024

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.

Predĺžený víkend sónických rituálov (Next Festival 2024)

Richard Michalik 03.12.2024

Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.

Andalusian Crush (Monkey Week 2024)

Michal Pařízek 30.11.2024

Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace