Šejkr #41: Tak vysoko, tak blízko

Nemám rád výšky, vážně ne. Ale stejně si občas nemůžu pomoct. Nahoře na berlínské Siegessäule jsem byl dvakrát, nikdy to nebylo moc příjemné, ale nejasný oblažující pocit vždy převážil. Právě v té výšce mi poprvé došlo, jak velké tohle město je, jak je majestátní a působivé. Stačí rozhled na samotný park Tiergarten, uprostřed něhož stojí Vítězný sloup s andělem. Při první návštěvě jsem právě tam na cestě nazpátek parádně zabloudil, to přece musíš trefit, opakoval jsem si a bylo mokro, tma a zima. A The Carny ve sluchátkách bolelo dvojnásob.

V holandském Groningenu je několik krámů s deskami, nejzábavnější z nich je bezpochyby Klinkhamer. Je to antik, respektive spíše vetešnictví na rušné Folkingestraat – v přeplněném prostoru se, kromě starých lustrů, talířů, šperků, novin a tisíce dalších nezbytných věcí, nachází v jednom sevřeném zákoutí několik fochů s bazarovými LP, které poměrně nečekaně (v takovém prostoru) překvapují kvalitou výběru i svým stavem. V polovině ledna tu na mě vykoukl Simon Bonney z obalu své první sólovky Forever, kterou jsem na vinylu nikdy ani neviděl. Radost a veliká. Crime & the City Solution se před pár lety vrátili v nové sestavě s deskou American Twilight, ale nějak to asi celé nevyšlo podle jejich představ, vzhledem k tomu, že z plánovaného turné zbylo sotva pár koncertů. Ale naštěstí to nebylo tzv. navždy, Bonney začátkem května vydává kompilaci sólových nahrávek, včetně tracků z nikdy nevydaného alba Eyes of Blue. První ochutnávkou je cover Scotta Walkera. Všechno na svém místě.

K Nebi nad Berlínem patří Crime & the City Solution stejně jako Nick Cave, možná ještě víc, narozdíl od Cavea je mám totiž trochu zakonzervované v době, kdy snímek vznikl. Vyjma zmíněného návratu hráli pak už jen čtyři nebo pět let, jejich hudba patří k době i městu. Z velké části díky nim (a filmu) jsem trávil hodiny a hodiny touláním se v berlínských ulicích, byť je tohle město samozřejmě dávno jiné. Všechna ta prázdná prostranství, budovy, reklamní poutače nebo kluby ve více či méně opuštěných hotelích, kterých je ve filmu tolik, už jsou dávno k nepoznání, ale to nevadí. Při (každém) příjezdu se dostavuje podobně zjitřený pocit i nálada, na podzim a v zimě vyloženě „hmatatelné“, přestože podobné kabáty, co ve filmu oblékají Damiel a Cassiel, už dávno vyšly z módy. Bruno Ganz hrál anděla i Hitlera, píše se v českých nekrolozích, ale tak určitě, na Děti přírody nebo famózní ztvárnění německého policejního prezidenta Horsta Herolda ve snímku Baader Meinhof Complex, se už tolik nevzpomíná. Vlastně je to pochopitelné, vnímáme extrémy.

„Věci si běží po svém,“ říká se v Nebi nad Berlínem a přes veškerou snahu o jejich ovlivnění, uchopení nebo zobrazení (to zejména) to platí stále. Náraz v podobě dvou koncertů Algiers hned po sobě byl mohutný, právě u nich cítím tak trochu podobný pocit jako u Crime & the City Solution, potažmo Nicka Cavea, každé setkání je v lecčems jiné, nesrovnatelné. Kde byli lepší, ptali se možná všichni, nevím, odpovídám, bylo to prostě jiné. Očekávání jsou nebezpečná – někomu to přišlo unavené, jinému málo nahlas, nemám potřebu to rozebírat a po pražském koncertě mizím okamžitě domů. Nechce se mi bavit se, povídat ani srovnávat. Cestou mi hraje September 2017, ani na chvíli mě nenapadlo, že by toho mohlo být dost.

Za dva týdny si k Andělovi vylezu znovu. V Berlíně hraje tou dobou Orville Peck, první evropské turné, ještě před vydáním debutu Pony, který je fascinující, vtahující a upřímný jako málokterá deska letos. Staromódní? Možná. „Žijeme ve velmi dynamické době, mnoho lidí se usilovně snaží rozeznat, jak se pro ně bude budoucnost vyvíjet a zda v ní budou mít své místo či nikoli. A právě o tom je spousta těch písniček," říká Simon Bonney k vydání své nové desky. Jistě, o tom je spousta písniček, nejenom jeho. O tom je to možná celé, nebo ne?