Vasilův Rubáš, kapela bez zábran

Duo Vasilův Rubáš sice brázdí pódia více než dekádu, do širšího povědomí se ale dostalo až ve spojitosti s vítězným tažením na Portě. Do trampů mají ale chlapci sakra daleko. Poznávacím znamením jsou nevymáchané huby, vtipné texty a živelné koncerty, při kterých by pogovaly i jeptišky. Akordeonista a kytarista Filip „Vasilděda“ Novák a perkusista Petr Rubáš směřují k vyprodání Strahova, prozatím se však spokojí s prosincovým Obřím koncertem v pražské Akropoli. Plavky, chlebíčky a drogy s sebou.

Jak jste se vy dva seznámili?
Petr: My se známe z hospody. Každý úterý tam dávali Simpsny, takže v 18:10 celá putyka ztichla, zapálily se brka a koukalo se. Pak jsme chodili na Vítkov...
Filip: ... jamovat na bubínky nebo hrát frisbee, obíhačku...
Petr: Sportovní aktivity nebo jamík.
Filip: Ale sportovní aktivity znamenaly hodně se zhulit a pak dělat nějaký píčoviny.

Společné hraní vyšlo z těch jamů?
P: Částečně. Filip měl tenkrát kapelu Dva neb tři, dva kytaristi s harmonikou – hráli jste i na harmoniku, ne?
F: Trošku. My jsme si říkali, že bychom ještě vzali našeho kamaráda, kterej s náma hraje na koncertech. Afterparty, těma jsme byli pověstní. Akorát kapela se stihla rozpadnout dřív, než jsme si Rubyho přizvali.
P: Takže jsme se potom stali vlastně revivalem revivalu Dva neb tři.

Když jste tedy revival revivalu, hráli jste od začátku vlastní věci nebo něco jiného?
F: Věci, co jsme hráli s předchozí partou, postupně jsme přidávali další, přitvrzovali, protože ty původní byly takový gymplácký, mravokárně-vážný písničky.

Vy jste hráli něco mravokárného? To si neumím představit.
P: Břicho nebo Blbost...
F: Tam jsou takový lehký moralitky. Neříkali jsme lidem, že nemaj chlastat, to by neprošlo ani tehdy.
P: To by nikdo nesežral ani před těma deseti rokama.
F: 2001, takže před dvanácti?
P: Ale Vasilův Rubáš je tak 2003, ne?
F: Tak deset let. Nikdo to neví přesně, ani jsme se tak na začátku nejmenovali.
P: Tys říkal: „Hele, budeme se jmenovat Vasilův Rubáš a jdem hrát.“ Měli jsme zdrcující tempo jeden koncert za dva roky, pak jsme přitvrdili na jeden koncert ročně.
F: Nicméně když jsme přestali hrát písničky o smrti, zvýšilo se tempo na jednou za rok, a když jsme přestali s mravokárnýma písničkama, tak tři do roka.
P: A nakonec jsme se přihlásili na Portu.
F: Já myslím, že Porta přišla později. Ne, vlastně máš pravdu. Nás totiž napadlo přihlásit se na Portu, ale propásli jsme přihlášku.
P: Začali jsme to vyplňovat a fakt se do toho obuli, a když jsme to už chtěli poslat, zjistili jsme, že je pozdě. Tak jsme na to šli až další rok.

Proč Porta?
F: Proč, no chtěli jsme cokoliv. Kdekoliv nás uvidí noví lidi, my jsme je tehdy neuměli nějak sbírat.
P: A Vasil byl vždycky hrozně přesvědčenej o tom, že jsme folk.
F: My jsme původně byli folk, teď jsem změnil žánr na acid-folk.
P: Nebo taky akustický crossover. Lidi neví, jak nás pojmenovat.
F: To jsme byli předtím a mezitím ještě hipster-punk. Navíc oni to kopírujou z Bandzonu, takže cokoliv tam vyplníme, se pak všude objevuje, dá se tak vesele experimentovat.

Porta dopadla úspěšně...
P: Hrozně jsme se divili, protože jsme zazpívali „fuck off country“ a v oblastním kole ve Mlejně vyhráli tři kategorie ze tří.
F: Bylo zajímavý, že jsme si je nepřevzali. My jsme sice vyhráli všechny kategorie, ale protože jsme s tím nepočítali, vzali jsme ten večer ještě jinej koncert a převzal to za nás ředitel Porty. A jednu cenu nám pak v autě rozbil. Ale to nemůžeme nikde říkat.

Ještěže byly tři...
F: Možná jí rozbil schválně, abychom se o ní nemuseli dělit.
P: On ji má doma na památku, slepil ji. Ty dvě zbylý nám předala organizátorka a ředitelka Mlejnu Maruška Navrátilová. To bylo takový hezký a dojemný, ona nás má hrozně ráda a my ji taky. Potom jsme byli v posledním kole v Řevnicích, kde jsme skončili druhý. Před náma se umístila nějaká irská kapela, co ani nezpívala, což nás překvapilo. Nicméně furt tam bylo to „fuck off country“, takže dobrý druhý místo.
F: Vojta Kiďák Tomáško o nás napsal, že jsme ho nejdříve potěšili, ale pak vlastně velice zklamali, protože jsme vulgární. My si kurvadopiči nepřijdeme vulgární.
P: Já si myslím, že to, že zpíváme sprostě, je absolutní píčovina. A potom jsme jeli za rok na mezinárodní Portu.
P: To jsme hráli s Jarabákama ve Mlejně, kde nám Maruška řekla, že jsme na mezinárodní. My jsme to ani nevěděli. A že máme za dva dny odjet do Ústí. V tom betonovým amfiteátru pro tisíc lidí byla asi stovka. Všechno se to vracelo ozvěnou, zvukař neměl čas, takže jsme to dali tak nějak. Bez odposlechů, tři písničky, punk jako svině. Pak za námi přišel ředitel Porty Lochness, abychom nikam nejezdili. Vyhráli jsme to.
F: To nás hrozně potěšilo, protože normálně nás nechtěli v rádiích pouštět, že jsou ty písničky sprostý, ale jak jsme vyhráli, musel nás dát Český rozhlas live.

Byly nějaké negativní reakce, kvůli obhroublostem?
F: Vlastně ani ne, a to je moc vtipný - hraje nás rádio Proglas, které si vybralo tři písničky, kde nejsou žádný sprostý slova.
P: My máme na cédéčku asi tři vážný věci a třeba pět bez sprostejch slov. Oni si vybrali ty nejvíc depresivní.
F: My bojovali na více frontách - rychle jsme pochopili, že před folkařema neuspějeme nijak zásadně, mnohem více máme šance před pankáčema. Protože jsou velmi tolerantní.

Ale asi nemají soutěže?
P: Nemají soutěže, ale pařej.
F: A mají akce. Je jich hodně a jsou zábavnější než ty folkový.
P: Hlavně pankáči do toho jdou srdíčkem, a to je hlavní. Kvalita hudby je vedlejší, ne jako na Portě.

Tam je to spíš rosa na kolejích...
F: Hodně to tam inklinuje ke country a trampingu, k čemuž máme daleko.
P: Tramping vůbec, nějak jsme se posunuli do punku. Porta nám ale pomohla, byli jsme trošku vidět a začali točit desku. Náš kamarád a zvukař Sto zvířat Karel Šváb nám sestříhal živák z Balbínky, kterej je strašnej. Zeptal se, jestli to nechceme nahrát, že točí ve studiu u Chinasek. Sehnal jsem nějaký sponzory, Vasil něco dodal a zaplatilo se to. Karel to vzal k Šimonovi Kotkovi ze 100promotion, jestli by si to nechtěl poslechnout a dělat nás.
F: On se nedlouho předtím nechal v jednom rozhovoru slyšet, že kapely nepřibírá, má dost, a když už, tak si musí sám najít něco, co by ho zaujalo.
P: Šimon se neozval. Jenže Karel zjistil, že Šimonova dodávka má to CD v rádiu. Šimon se mi později omlouval, že se neozýval, protože prý furt přemýšlel, co s tím všechno udělá. Takže jsme se dostali k 100promotion, natočili cédéčko, udělali křest v Akropoli a začalo to frčet.

To jste v luxusní společnosti. Bratři Ebenové, Sto zvířat, Vladimír Mišík a další.
F: Samí slušní. Zajímavý je, že často hrajeme před Zvířatama, někdy před Mišíkem, ale před Ebenama jsme ještě nehráli. Tam se to asi malinko nehodí.
P: Jedině že bychom dali těch pět slušných. „Nasráno“ by tam neprošlo. Každopádně před Zvířatama je super hraní, oni mají tolerantní publikum, my jsme skladní, takže ideální předkapela.

Název vaší desky Konec světa, vznikl kvůli proklamovanému zániku Země dle Mayů?
F: My už jsme přežili tři konce světa.
P: On je to vlastně takovej záznam doby. Točili jsme cédo absolutně nepřipravený, nezaranžovaný, vůbec jsme nevěděli co...
F: Vlastně jsme ani neuměli hrát, dá se říct.

Četla jsem, že od roku 2012 jste očekávali peníze, ženy, ilegální drogy a chlebíčky zdarma. Co z toho se vyplnilo?
P: Legální drogy ano, ilegální tak lehce, máme na rideru ještě co dohánět. Ženy a chlebíčky - to samý vlastně. Něco už je, ale málo.

Což by se mohlo po chystaném koncertě v Akropoli změnit.
P: To ano. Bude Obří, protože tam nebudeme hrát sami. Budou se k nám přidávat kamarádi, kteří na něco hrajou, a skončíme jako symfoňák.
F: Takovej menší. Budou s náma hrát Jarabáci na cella a baskřídlovku, Šimon Kotek na bicí, Karel Šváb na ságo, náš cestovní zvukař Štěpán na basu a Zdeněk Urbanovský na klávesy.
P: Zkoušky už probíhaj, máme dokonce generálku s choreografií. Náš roadmanager Fero a zvukař Štěpán, mimo jiné oba z divadla Esence, říkali, že tam taky něco zahrajou.

Co vaše civilní povolání, předpokládám, že kapela vás ještě neživí? Sedíme teď v tvojí hospodě, Vasile, takže hostinský?
F: Částečně, ale jsem spíš programátor. Senior developer. Hospodskej úplně nejsem. Neměl by bejt hospodskej ten, co je za barem a říká „chlastejte, nebo padejte“? Ale je pravda, že Baryton je naše nová domovská scéna.
P: A já jsem account manager v reklamce.

Kdopak vás tedy zkazil, chlapci?
P: Život. A kamarádi.

Kamarádi, s kterýma se stýkáte, myslíš?
P: My vlastně ani nežijeme, my to dost krájíme. Stejně si myslím, že tady lidi málo hulej.
F: Snažíme se to dohnat, ale ono to za všechny dohnat nejde.
P: Všichni dělaj všechno správně, zpívají písničky bez sprostejch slov, řeší, jestli to ladí, a mají zábrany, který jsou podle mně úplně zbytečný.

A vy jste bez zábran?
P: Dalo by se říct, že ano. I když jistý zábrany vždycky mít musíš.

Je téma, které byste nezpracovali?
F: Já jsem si pořád říkal, že nebudu psát o lásce a začal jsem psát o lásce. Pak jsem, nevím proč, psal o bohu. Později jsem si přečetl, že nejvíce písniček je o lásce a bohu, tak jsem napsal písničku, která je o obojím. To by asi bylo více na ten Proglas - o smrti, takový ty vážný věci. Nakonec jsem o tom přestal psát úplně a přešel k normálním věcem.

Máte nějaké vysněné místo, kde byste si chtěli zahrát? Zvládli jste Moskvu, chystáte se do Německa...
P: Já bych chtěl vyprodat Strahov.
F: Mohli bychom Nedvědům alespoň předskakovat. Nebo Kabátům. A ještě jsme nehráli na Slovensku!

Nějaké poselství fanouškům?
F: My máme jako budoucí vizi, že naše fanynky budou čím dál štíhlejší a hezčí. Protože my nemáme problém s kvantitou fanynek, ale... Ehm, tohle by se vlastně nemělo nikde objevit.
P: Měly by být krásnější, drzejší a měly by toho mít čím dál tím míň na sobě. To by bylo fajn. Tílka nebo plavky nebo bez plavek, to je jedno. Lidi jsou tady zaprdlí.
F: Málo hulej a choděj moc oblečený.