Jan Starý | Články / Reporty | 06.09.2019
Byla Julia Kent nervózní? Slova díků z ní padala zbrkle, páté přes deváté. Nebo se mi to zdálo? Slovní projev kanadsko-newyorské cellistky jako by vůbec neodpovídal suverénní hře, která naopak navozovala klid. Jednoduché, pomalé melodie se splétaly do konvenčně krásných skladeb. Základem tvůrčí metody byly smyčky, které si cellistka naživo nahrávala a pak vrstvila, efektování nástrojového zvuku nebo další samply hrály většinou vedlejší roli. Použitými prostředky se Kent zařazovala k neoklasice/postklasice, tedy návratu ke klasické západní tonalitě, melodice, harmoniím po divokém 20. století, často obohacené o ambientní prvky, případně by se dalo, vzhledem k emotivnosti hudby, mluvit o jakémsi soundtrackovém minimalismu. Výhodou byla přístupnost a čitelnost, nevýhodou předvídatelnost a balancování na hraně kýčovitého emocionálního vyděračství. Do něj Kent naštěstí nikdy úplně nepřepadla, i tak ale šlo spíš o špičkovou muzak než o estetický zážitek.
What did the cannibal’s wife give him when he was late for dinner?
The cold shoulder.
Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou. A i dál sršela charismatem a sypala anekdoty, třeba o tom, jak posílala své dílko o samotě astronautovi Scottu Kellymu do NASA. V instrumentálním pásmu to dávalo abstraktním skladbám vítaný kontrast. Ten ovšem nebyl nepostradatelný. Stejně jako Kent, i Lattimore pracovala se smyčkami, její přístup byl ovšem mnohem dynamičtější. Vedle klasické hry na harfu stíhala ještě prakticky neustále manipulovat s několika efekty, které měla při hraní na klíně, takže se jednak smyčky porůznu měnily, jednak docházelo k deformacím samotného zvuku, místy dost radikálním. Ve výsledku jako by zněl dvojitý kontrapunkt: levé ruky vůči pravé, rukou vůči smyčkám. Zvonivý, pointilistický zvuk harfy v těchto situacích fungoval famózně, a také proto jednoduché, přehledné principy hry na harfu braly dech. Set měl na jednu stranu až folkově hravý náboj, na druhou byl natolik komplexní a nečekaný, že se místy dostavoval magický pocit ztrácení se ve zvukových strukturách. Nešlo už jen o moment překvapení z exotického zvuku harfy, ale o skutečně výjimečnou hudbu. Závěrečná improvizace s Julií Kent už byla jen příjemnou kuriozitou, která se síle hlavní části nevyrovnala.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Mary Lattimore (us) + Julia Kent (ca)
4. 9. 2019 Palác Akropolis, Praha
foto © Vít Řezáč
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.