Vladivojna La Chia: Nechci být noční můrou, ale...

Tahle žena je doslova nabitá energií, která je cítit, i když se rozhovor dělá "po síti". Nejen hudba a písničky k novému českému filmu 8 hlav šílenství, koncerty a nové songy pro kapelu Vladivojsko či muzika pro televizi. Zpěvačka a skladatelka Vladivojna La Chia má za sebou žhavé léto, které přešlo v nabitý podzim. V rozhovoru jsme probrali i vliv rodné Ostravy, názory na politiku nebo postavení žen na hudební scéně a celé jsme to zakončili horrory a noční můrou.

Léto je za námi, někdo během něj rád odpočívá, jiného to naopak nakopává k práci. Jaké to bylo u tebe?

Pracovala jsem a pracuju na hudbě pro druhou sérii seriálu Až po uši pro stanici HBO, třídílný dokument Čechoslováci v Gulagu pro ČT, taky jsem masterovala písničkový soundtrack k filmu 8 hlav šílenství, který vyšel 13. října u Supraphonu. Je na něm spoustu zvláštních hostů, lidi budou možná překvapení, jakou nesourodou společnost jsem vybrala. Její část uvidíte například 15. listopadu na velkém křtu v La Fabrice s hosty Anetou Langerovou a Kittchenem, kteří na soundtracku taky zpívají.

O čem je ten film?

8 hlav šílenství je příběh o ruské básnířce Anně Barkovové, která byla ve své době přirovnávaná třeba k Puškinovi, ale v zápětí byla zavřená a strávila 22 let v Gulagu. I přesto všechno si až dokonce zachovala důstojnost a dokonce prožila velkou lásku. Je to příběh velké lesbické lásky a touhy po absolutní svobodě i přes ty šílené události, které se v Rusku tehdy děly. Film je udělaný nesmírně osobitě, takže ho buď lidi přijmou, nebo zavrhnou, nic mezi tím. Já jsem se rozhodla motivy, které ve filmu zazní, přearanžovat do písní na básně Barkovové, kterou mimochodem skvěle ztvárnila Aneta Langerová. Vzniklo tak regulérní album, které obstojí samo o sobě bez znalosti filmu. Nazpívala ho Aneta, Lenka Dusilová, Lucie Bílá, Sylvie Bee, já, Oto Klempíř, Poly z metalové Insanie nebo postapokalyptický písničkář Kittchen.

Je to hodně jiné dělat svou hudbu a zároveň respektovat téma filmu nebo hry a další lidi, kteří se na tom podílejí?

Ono je to v něčem snazší, máte téma, máte hranice a v těch se můžete různorodě pohybovat. I s hranicemi se dá do jisté míry fungovat velmi svobodně. Já jsem naprosto intuitivní typ, intuice mě vede víc než rozum a matematika. Takže se na film nebo režiséra snažím napojit a vyjít mu vstříc. Mám velký respekt ke všem, kdo se na dané věci podílejí. U své hudby jsem tak moc svobodná, až je to někdy naopak svazující, záleží, jakou cestou se rozhodnete jít. Já si zvolila cestu totální svobody, takže jsem sama sobě autorem i producentem. Musím být velmi sebekritická, autentická, stále musím vyostřovat sebereflexi a věřit tomu, co dělám, i když se dostaví pochybnosti. Jinak to nejde. Je to cesta dlouhá, krkolomná, ale pro mě jediná možná.

Vedle své křehčí sólové tvorby máš i rock-metalové Vladivojsko, které vzniklo milou náhodou, když ses měla stát rádkyní kapely kamarádů herečky Terezy Brodské. Ty jsi přišla, začala jim radit a pomáhat, chystala se produkovat desku a pomoci najít vhodný vokál. Tím jsi nakonec ty a my máme Vladivojsko. Věříš v umění i v životě na podobné náhody a protnutí dobrých energií nebo jsi něco takového zažila poprvé?

Mně se takové zvláštní věci stávají často. Někdy je nechám protéct mezi prsty, jindy je uchopím za pačesy. Hodně záleží na rozpoložení a konstelaci, v jaké se zrovna nacházím, a když jsem tenkrát potkala kluky, tak mi tvrdá energie hudby strašně sedla a cítila jsem, že mám sílu a velkou chuť rozjet něco takového naplno. Kdybych kluky potkala v jinou dobu, dost možná by se to nesešlo. Moc věcí, co se stanou nebo nestanou, jsou o velké náhodě a štěstí.

Kapela hraje druhý rok, vydala povedenou desku Hořící hlavy, jezdí koncerty a festivaly. Ty jsi ale umělkyně, která se věnuje několika různým projektům najednou. Jaká je nejbližší budoucnost Vladivojska?

Na druhém albu pomalu a konstantně pracujeme. 22. září jsme hráli koncert v Rock Café společně s Popkillers a Jegr, mezi hosty byl i Varhan Orchestrovič Bauer, který krásně zapadá do našeho hororového konceptu. Odehraje s námi několik skladeb. Na podzim a v zimě se jinak chystáme spíš než koncertovat skládat nové písně a zkoušky budeme dělat formou několikadenních soustředění. Prioritou jsou pro nás letní festivaly.

Vladivojsko rovná se tvrdý bigbít s alternativním přístupem, který boří hardrockové a metalové klišé. Česko má mnohdy rádo své pevné škatulky a zavedené zvyky a pořádky. Jací lidi chodí na Vladivojsko a nebývají z vás někdy tradičnější posluchači tvrdé muziky zaskočení?

Na Vladivojsko reagují lidi extrémně. Někteří nás oslavují, jiní nenávidí. Když jsme hráli v červenci na pouťových slavnostech v Holýšově, na jejich stránkách bylo takové množství hejtů, až to bylo zarážející. Všechny se točily kolem toho, že jsem šílenec, kterého by měli zavřít do Bohnic. Že nic takového ještě nezažili, že jsme nesvéprávná sebranka a spousta vulgarit. Na druhou stranu se setkáváme se skvělýma reakcema od lidí, co mají rádi zvláštní muziku a texty s určitou nadsázkou a přistoupí na naši hru. Vladivojsko je kapela, která miluje dobré hororové filmy a metal, je to hra a ty na ní buď přistoupíš, nebo ne.

Oba pocházíme z Ostravska, kde má tradiční hard rock a metal pevné kořeny. Nakoplo tě k experimentům a snaze dělat tvrdý rock jinak i tohle prostředí? Ostatně experimentální rock dělala i tvá ostravská kapela Banana...

Já jsem milovala tvrdou hudbu odjakživa a je pravda, že jsem měla tendence i Bananu přitvrzovat. I s ní jsme měli dvě polohy. Vydali jsme jeden rok expresivní rockovou desku a druhý rok akustickou, která byla paradoxně v něčem tvdší než ta první, a přitom byla nahraná na akustické nástroje a djembe. Já se vlastně celý život pohybuju mezi naprostými extrémy, ale všechny tyhle polohy jsou mi vlastní a těžko se bez jedné z nich obejdu. Možná je to i o tom, kde člověk svou vnitřní agresivitu rozmělní. A všichni v sobě polarity dobra a zla máme. Někdo boxuje, někdo fetuje, někdo medituje a někdo dělá metal. Ale jestli mě konkrétně Ostrava něčím ovlivnila? To nevím, podvědomě asi jo. Dojímá mě vůně smogu, mám ráda zvuk kolejí a železa. Je ve mě asi i jistá hrdopýšnost.

Když už jsme u domoviny, vtipné je využití ostravského nářečí ve dvojsmyslném názvu songu Pokorná kura. Jaký máš vztah k tomuhle folklóru, lokálním tradicím a jejich využití v dnešním umění?

Vážím si lidí, kteří propojují folklórní prvky, i těch, kteří ho dělají čistě bez přesahů. Je důležité zachovávat tradice a posilovat autenticitu našeho malého českého světa, který je tak křehký. Velmi lehce ho totiž válcují vlivy z jiných "cizích" světů. Viz hip hop a R’n’B, který často v naší lokální interpretaci působí spíš úsměvně.

Song končí parodií na tu pitomou stránku elektronické muziky, ty s ní ale – tedy s elektronikou – pracuješ při práci na filmové hudbě, mimo jiné.

Já elektroniku miluju a hojně jí využívám. Baví mě mít ji na albech, ale při živých vystoupeních chci vyjít maximálně z nástrojového obsazení kapely. Takže s mým čtyřčlenným sólovým triem hrajeme všechny skladby jen s violoncellem, akustickýma kytarama, basou a perkusemi a s Vladivojskem hrajeme v obsazení bicí, elektrická kytara, basa. Snažím se o to, aby byly koncerty co nejživější. Takže když je na albu písnička, kde je jen elektronika, bubny a dechy, tak jí přearanžujeme tak, aby zněla skvěle i bez bubnů s cellem a kytarama. Je to zvláštní, kolik poloh taková píseň může mít. Pro mě začíná být ale čím dál důležitější text, protože ten můžete obalit do různých hudebních aranží a těch může být tisíc.

Z jiné hudební oblasti je Kittchen, od kterého jste s Vladivojskem udělali cover jeho písně Sudety a taky jsi ho přizvala k uvedenému filmovému soundtracku.

S Kittchenem jsme se potkali před rokem v kavárně Divadla Komedie a tam mi říkal o svém nápadu udělat desku coverů. Sudety se mi líbily na první dobrou a okamžitě jsem cítila, jaká aranže jim bude sedět. Chtěla jsem to udělat spíš než sólově s Vladivojskem a dostat tam metalovou energii a dynamiku. Já jsem velmi opatrná s kolaboracemi, ne že by se mi do toho nechtělo, ale mám toho už tak nad hlavu a ne s každým si sednu jako s Kittchenem. Kittchen má svůj výrazný osobitý svět a zároveň je velký hudební empatik. Vedle toho se věnuje výtvarnému umění a píše povídky. Takže toho máme hodně společného a tím, že se neválcujeme, ale naopak se posloucháme a respektujeme, vzniká spousta zajímavých společných věcí od písniček až po výstavy.

Co ty a politika? Politice se věnuješ nejen v některých písních Vladivojny, vznikl i tvůj další projekt Zlá holka & hodný hoch. Je pro tebe politika důležitá, sleduješ ji a dokážeš si třeba představit sebe samu jako členku nějakého politického sdružení?

Zlá holka & hodný hoch je velmi okrajový projekt, který vznikl neplánovaně a spontánně, když jsme se s Jakubem Xavierem Barem, který hojně vystupuje s Aničkou Polívkovou, potkali na demonstraci proti Zemanovi v období tzv. červených karet. Napsala jsem pod dojmem toho všeho text Strašidla z hradu, u mě ve studiu Mrtvola jsme pak společně s Jakubem složili a nahráli celou písničku a další den nás moje manažerka natočila na foťák. Já z toho přes noc postříhala klip a vzniklo video, které po zveřejnění na iDnes.cz dostalo tak moc hejtů, že jsme hned druhý den s Kubou nahráli novou písničku Anonymní diskutér a natočili k ní další video. Vysmíváme se v něm všem bezejmenným hejterům. Obecně se politiku snažím sledovat, vnímat, co se kolem mě děje, ale je to moc těžké. Dělat dobře svou práci, žít svůj život a vnímat a rozlišovat, co je a není dobře, je podle mě náročné i pro politology. Takže nadhled je důležitý. Sebe sama si ale jako představitelku nějaké strany představit nedokážu, nechci.

Hodně se hovoří o postavení žen na hudební scéně, o tom, že to mají těžší. Na umělecké scéně se pohybuješ už řadu let, jak to vnímáš?

Já už nad tím dávno nepřemýšlím. Vem si, že v mém čtyřčlenném triu jsme tři ženské a jeden chlap. Moje cellistka Terezie Kovalová je dost výrazná a spousta chlapů jí nesahá ani po kotníky energií a nasazením. Podobně to je u vokalistky Sylvie Bee. Ve Vladivojsku mám dominantní postavení, takže se utlačovaná necítím, a jestli mě někdo zkusí ponižovat a znehodnocovat kvůli tomu, že jsem žena, dám mu pěstí.

Letos v červnu oslavil sedmdesátku Robert Englund, představitel Fredyho Kruegera z Nočních můr, jehož rukavice patří k oblíbeným artefaktům Vladivojska? Jsou lidi, u kterých bys ráda, aby se jim Vladivojna stala noční můrou?

Noční můra z Elm street je jedna z nejděsivějších sérií, jakou jsem jako dítě viděla. Já mám ale nejraději duchařiny, zombies a gotické horory. Nechci být ničí noční můrou, ale nevylučuju, že jí jsem.