Sophie Hunger: Všechno, co jsme, si jen sami vymýšlíme

Talent není na příděl a ani všechny peníze světa vám k němu nepomůžou. Můžete se celý život lopotit, obětovat a snažit být v něčem dobří a pak stejně přijdete na to, že v Číně a Indii jsou čtyřleté děti, které to dělají lépe. Sophie Hunger sice nebyla dětská celebrita, ale talentu do vínku dostala plnými hrstmi. Kdyby však patřila jen k těm talentovaným, nejspíš bychom o ní nikdy nepsali. Sophie Hunger totiž patří zároveň k těm, co nadání kombinují s perfekcionismem, obklopují se obdobně talentovanými muzikanty a poctivě na sobě pracují. Důkazem toho jsou nejen nahrávky, když každá další je o krok dále a lepší než ta předchozí, ale zejména geniální koncerty. V Praze se Sophie 12. března ukáže již popáté, tentokráte ve společnosti Erica Truffaze, špičkového francouzského jazzového trumpetisty, který je sám o sobě velmi dobrým důvodem do Divadla Archa ten večer zavítat.

Zpíváš v několika jazycích. Jak si vybíráš jazyk při psaní písničky? Je to vědomá volba?
Není, právě naopak. Vybírám podvědomě, instinktivně. Nepřemýšlím nad tím.

Máš pocit, že se dokážeš vyjádřit stejně výstižně v různých jazycích? Neměla jsi někdy pocit, že se část sdělení ztrácí v překladu?
Nepředstavuj si to tak, že překládám z jednoho jazyka do druhého. Každá písnička vznikne v jazyce, ve kterém ji zpívám, takže ztráta významu při překladu naštěstí nehrozí.

Máš jeden jazyk, ve kterém přemýšlíš, sníš nebo mluvíš sama k sobě?
Nemám. I to se mění. Závisí to na tom, jak moc ten který jazyk zrovna používám. Poslední dobou mluvím hodně francouzsky, takže mám tendenci přemýšlet a reagovat ve francouzštině. Dokonce i ve snech.

Březnový koncert v Praze je tentokrát situovaný do Divadla Archa, čtyři předešlé se odehrály v Paláci Akropolis. Byla to jen náhoda, nebo ti Akropole přirostla k srdci?
Divadlo Archa ještě neznám. Akropole je krásné místo, ale bylo jasné, že dřív nebo později budeme chtít zkusit i jiná místa. Byť jen pro tu změnu. Jsme ještě příliš mladí na to, abychom dělali dokolečka stále ty samé věci.

Švýcarské aerolinky si od tebe nechaly zkompilovat výběr hudby do svých letadel. Bob Dylan byl jediný umělec, kterého jsi zařadila dvakrát, a jeho písně dostávají místo jak na tvých deskách, tak na koncertech. Jaký máš k němu vztah?
Jednoduchý. Dylan je, byl a bude skvělý učitel. Od něj jsem se naučila spoustu těch nejzákladnějších věcí.

Vyrůstala jsi na několika místech. Připravilo tě to nějakým způsobem na nomádský styl života umělce na turné?
To máš asi pravdu. Nikdy jsem neměla silný vztah k jednomu konkrétnímu místu. Stejně tak jako nemám žádné „doma.“ Kdykoli jsem někde déle než pár dní, pronajmu si byt, ale většinu času žiju tak nějak na cestě, z kufru. Takhle teď funguju, vlastně jsem bezdomovec.

V jednom rozhovoru jsi zmiňovala, že nerozumíš tomu, jak sis zasloužila titul Švýcarky a ani proč bys to měla považovat za úspěch. Úspěšní umělci jsou často nacionalisty považování za úspěch dané země a i o tobě se můžeme v novinách dočíst, že jsi „nová švýcarská senzace“ a podobně, jako by národnost definovala, kým jsi. Jaký z toho máš pocit?
Hm… Jediná věc, která mě, ve vztahu k zemi, odkud pocházím, nějakým způsobem ovlivnila a tvarovala, je fakt, že Švýcarsko je velmi, velmi malá země. Díky tomu jsem získala optimistický náhled na svět. Vždycky jsem měla pocit, že nemám co ztratit. Přišlo mi, že můžu jen vyhrát a že nějaká pravidla se na mě nevztahují. To eso, které máte v rukávu, když pocházíte z malé a nedůležité zemičky, jako je Švýcarsko, je fakt, že od vás nikdo nic nečeká. Můžete jenom překvapit.

Tvoje cesta k úspěchu se v poslední době zdá být přímo exponenciální. Čekala jsi, že budeš „takhle velká“?
Zdání může klamat, ale já zas „tak úspěšná“ nejsem. Navíc na ten „úspěch“ nejsem sama. Zaměstnáváme přes 10 lidí, někteří z nich mají rodiny a děti. Takže máme spoustu nákladů, které musíme pokrýt. Hudební business není místo, kde se z tebe stane boháč. Nebo přinejmenším dokud nejsi opravdu slavný, třeba jako Madonna.

V článku, co jsi předloni napsala pro Guardian, zmiňuješ fakt, že proces psaní písně je u tebe spjatý s nalézáním a vytvářením rolí a životů, které sami nemůžeme žít. Je to tedy jen fikce? Nebo píšeš částečně i autobiograficky?
Fikce. Celé je to dílo představivosti. Všechno si vymýšlím. Ani si nemyslím, že mám nějaký vlastní život. Ani tomu nechci věřit. Myslím, že všechno, co žijeme, je jen fikce, a všechno, co jsme, si jen sami vymýšlíme. Ve stejném článku zmiňuješ, že si nedáš pokoj, dokud se ti nepodaří přenést sílu živého vystoupení na nahrávku.

Nedávno ti vyšla nová deska. Jsi tentokrát spokojená? Myslíš, že někdy budeš?
Nejsem, pořád to není úplně ono. Je to nekonečný příběh, ale možná v tom je jeho pointa.

Na poslední desce máš písničku My, oh My II, která názvem odkazuje na tvojí starou kapelu Fisher. Je to recyklát, pokračování nebo rozvedení starého nápadu?
Jen nová verze. Vždycky jsem chtěla mít tuhle písničku dobře zaznamenanou. Živě jí hrajeme pořád a lidi na ni vždycky krásně a silně reagují. Když jsem nahrávala v Montrealu, zastavil se ve studiu Brad Barr. V ten moment mě napadlo, že bychom to spolu měli zkusit nahrát. Dali jsme tomu šanci. A myslím, že se to povedlo.